Když spadne maska

Kapitola druhá

Kaya počkala až jí jeden z panošů podá ruku a pomalu a opatrně vystoupila ven. Byla na obrovském nádvoří a ten bělostný zámek se takto zblízka jevil ještě větší. Po stranách mezi vozem a vstupem dovnitř ale stála řada šlechticů a dalších lidí ubytovaných na zámku. Všechny oči se upíraly na ni, každý z přítomných si o ní šeptal. Dělalo se ji mdlo, měla chuť se vrhnout zpátky do kočáru a smotat se do klubíčka.

"Běž," syknul na ni podrážděně vychovatel, když se jen rozhlížela a stále se neměla k pohybu. Kaya se zhluboka nadechla a pomalu vyrazila kupředu. Nebyla zvyklá na chůzi na podpatku a byla si vědoma, jak neohrabaně asi teď musela vypadat. Znova a znova se musela sama sebe ptát, co tu jen dělá. Vždyť ona přeci nebyla žádná princezna.

V tu chvíli se ale otevřely dveře. Všechny pohledy se odtrhly od ní a stočily se k nim. Vyšel z nich pohledný černovlasý mladík, oblečen do toho nejhonosnějšího odění, které kdy viděla. Vypadal tak vznešeně a majestátně. Přestože Kaya prince Damiena nikdy v životě neviděla, neměla pochyb, kdo to byl, jen co ho spatřila.

Sebevědomým krokem vyrazil přímo k ní, následován s drobným odstupem svým majordomem a dvojicí strážných a pokud to bylo vůbec možné, dívka znervózněla ještě více než byla doposud. Nečekala, že by se s princem mohla potkat tak brzy. Byla si jista, že jen co urazí ještě pár kroků až k ní, dojde mu, že ona není žádná princezna. Určitě ji prokoukne, určitě to pozná a ona...

"Pokračuj!" opět na ni tiše syknul vychovatel a Kaya si uvědomila, že se zcela zastavila. Nervózně polkla a pokračovala tedy v cestě, dokud se s princem nestřetla tváří v tvář.

"Těší mě, má paní," budoucí král se jí zdvořile uklonil a vychovatel nenápadně drcnul do její ruky. Rychle ji zvedla, až moc rychle a moc vysoko. Zrudla. Princ Damien se to ale rozhodnul ignorovat a jako by se nic nestalo uchopil její ruku a políbil ji. Kaya tam stále jako u vytržení. Opět do ní muselo být drcnuto, aby si vzpomněla, že má dát ruku zas dolů a nejspíše také něco říct.

"Je mi ctí se s vámi konečně setkat, můj pane," zopakovala vzorně naučenou frázi a vystřihla mu velmi neobratné pukrle. Živě si dokázala představit, jak moc na ní byl asi teď princeznin vychovatel naštvaný a jak křečovitý měl úsměv. Princ ovšem nějakým zázrakem stále neprohlédl, že nebyla žádnou princeznou a nabídnul jí rámě. Byla si jista, že jí bylo vysvětlováno, jak se do něj zavěsit, když to ale udělala v praxi, působilo to dosti neohrabaně. Princ bezeslova její ruku přesunul tak jak má být.

"Jaká byla cesta? Doufám, že ne příliš náročná, i bez toho se cítím provinile, že jste se kvůli mě musela vydat na cestu tak narychlo," usmál se na ní. Kaye stále přišlo tak nepřirozené, že někdo tak urozený a krásný věnoval pozornost jí. Nu, takto zblízka již zcela dokonala nevypadal, zdálo se, že na jedné tváři neúspěšné skrývá celkem velikou jizvu, nos měl zahnutý jako jestřáb a obočí trochu husté, ale jeho tmavé oči byly tak hluboké a nádherné...

"Uhm... cesta byla v pořádku. Děkuji za optání.... uh, můj pane," trvalo jí déle než by mělo, než sebe zvládla vysoukat vhodnou odpověď.  Princ Damien jí věnoval další zářivý úsměv. Dívka s červení na tváři sklopila zrak.

"To rád slyším," pravil na to a Kaya zaznamenala, že již dosáhli vstupních dveří a vstoupili bok po boku do překrásného vstupního sálu. Nikdy předtím v zámku nebyla, ale nikdy si nepředstavovala, že by na světě skutečně mohlo existovat tak nádherné místo. Nevědomky opět zastavila, aby si vše mohla prohlédnout. Princ to samosebou zaznamenal. "Doufám, že se vám tu bude líbit," pousmál se nad jejím okouzlením.

"Je to tu nádherné," pravila Kaya bez dechu, unesena mramorovými sloupy, zlatým zdobením, překrásnými vázami s ještě překrásnějšími květinami. Zcela pozapomněla, že jako princeznu, kterou hrála by jí to celé nemělo tak udivovat.

"Pokud chcete, velice rád vás po celém zámku provedu," nabídnul jí princ a dívka již málem přikývla, ovšem pak si rozvzpomněla, co jí říkal vychovatel.

"Omlouvám se, velice ráda bych, ale jsem z cesty docela unavená," zatvářila se velmi omluvně. Nemusela se moc snažit, skutečně jí bylo líto, že si nic víc ze zámku neprohlédne.

"Chápu, koneckonců projít si celý zámek budete mít ještě času dost," chápavě přikývnul princ, "Vaše komnata je již připravena stráže vás tam zavedou. Já vás pro teď bohužel opustím." Uklonil se, ale než mu stihla Kaya úklonu opětovat vydal se pryč. Dívka za ním jako ve snu ještě chvíli hleděla, jak pomalu mizel v dáli chodby, když do ní již poněkolikáté princeznin vychovatel šťouchnul. Ani nemusel nic říkat, aby jí bylo jasné, že chce aby následovala stráže jak princ řekl. Poslušně přesně to udělala, i když moc dobře věděla, že jen co zmizí z dohledu a dorazí do její komnaty čeká na ni kázání.

*** 

"Co si o ní myslíš, Jamesi?" zeptal se Damien svého majordoma, který ho všude následoval jako stín, když se vrátil zpět do svých komnat. Potřeboval dořešit ještě docela dost věcí ohledně zítřejší korunovace, ovšem čas na setkání se svou budoucí manželkou si pochopitelně udělal. Nyní se však se svými dojmy potřeboval někomu svěřit a kdo jiný mu byl vždy po ruce, vždy dokonale diskrétní?

"Vaše výsosti?" James, vysoký muž ve středních letech se na něj tázavě zadíval, "myslím, že mi nepřísluší hodnotit vaši budoucí manželku..."

"Mě to ale zajímá," princ ho ani nenechal domluvit, "jaký je tvůj první dojem na ni?" majordomus vypadal, že stále trochu váhal, ovšem prince z něj nespouštěl oči, takže mu nezbylo nic než mu dát odpověď.

"Pokud vaše výsost promine, působila na mě tak nějak... prostě," osmělil se nakonec James velmi opatrně. K jeho údivu Damien přikývl.

"Také jsem si všimnul. Čekal jsem, že bude působit trochu vzdělaněji. Vznešeněji. Nechala se přítomností svého budoucího manžela rozhodit poněkud snadno," pousmál se nad tím, ovšem nemyslel, to nijak výsměšně. Koneckonců je dělilo od sebe pět let, princezna Shiria byla stále mladičké nevinné děvče.

"Její výsost, princezna Shiria je stále velmi mladá," prohlásil majordomus na její obhajobu přesně to, co se zrovna princi honilo hlavou. Přikývnul.

"Vypadá trochu jinak než na obrazu. Je pohledná. I když jak jsem řekl, nepůsobí nejbystřeji," pokračoval princ, i když nyní už ani netoužil po Jamesovu názoru, ale jen pronášel své myšlenky nahlas. Málem i zapomněl, že s ním stále v místnosti je. "Můžeš jít," dal mu pokyn, když se rozvzpomenul. Majordomus se uklonil a nechal ho v jeho pokoji samotného.

Damien přešel k oknu a vyhlédl z něj. Zdálo se, že bude pršet. Usmál se. Štěstí mu přálo, princezna Shiria je přesně taková, jakou ji potřeboval, pokud ji odhadnul správně. Prostinká naivní dívka, před kterou nebude mít žádný problém utajit své tajemství.