„Přiveďte ho!" Hromový hlas se roznesl po celém sále. Ten hlas patřil Michaelovi, jednomu ze čtyř archandělů, kteří klidně dleli na svých trůnech. Křídla přitom měli složená a seděli vzpřímeně. Z každého z nich vyzařovala síla a majestátnost.
Dveře sálu se otevřely a v nich stáli dva boží poslové. V řetězech za sebou vedli spoutaného anděla, který svou tvář klopil k mramorové podlaze. Ti co drželi řetězy za ně trhli a anděl zavrávoral, když se snažil neztratit rovnováhu. K tomu mu pomáhala i jeho křídla, která byla bílá jako právě spadlý sníh.
„Ithurieli," oslovil spoutaného anděla Rafael, další z archandělů. „Víš za co tu dnes jsi?"
„Ano," odpověděl mu Ithuriel, oči ale od podlahy nezvedl.
„Dívej se na mě, když se mnou mluvíš!" Rafaelův hlas teď zněl hrozivě.
Vězeň k němu zvedl pohled. Ithurielova nelidská tvář byla bledá jako mramor, na kterém právě stál. Taky byla nadpozemsky krásná. Jeho oči měli tmavě modrou barvu, jako nebe při bouři. Lícní kosti mu výrazně vystupovaly z tváří, ale nepůsobily přitom nijak přísně. Byli jemné a celé jeho osobě dodávali na elegantnosti asi tak jako jeho štíhlá postava a křídla, která byla tak dlouhá, že se jejich konce dotýkaly studené podlahy.
„Dávám ti teď poslední šanci ospravedlnit své činy. Víš, co tě čeká, když tak neučiníš." Slova se opět ujal Michael, který celý soud vedl. Shlížel na něj přitom z výšky svého trůnu, a svůj meč spravedlnosti měl opřený o jeho bok.
V Ithurielových očích se zračilo opovržení. „Nebudu se zde omlouvat za to, co jsem spáchal, neb jsem konal ve své nejlepší víře," promluvil Ithuriel. „Pokud rozhodnete, že jsem špatný pro nebe, pak budiž. Nebudu sloužit někomu, kdo si to nezaslouží."
Zdálo se, že všichni čtyři archandělé a i všichni ostatní v sálu na tu chvíli přestali dýchat.
„Jak se opovažuješ! Stvořitel ti dal život, na to nezapomínej!" Zaburáceli všichni archandělé naráz.
Ithuriel pohrdavě trhl rameny. „Já se ho o to neprosil. Stvořil mě a i vás jen proto, že mohl. To samé udělal i se světem a člověkem. Na ničem z toho mu ale nezáleží. A na vás nebo mě už vůbec ne. To, že vás stvořil berete jako něco, za co mu dlužíte. Ale tak to není. On vám sice vdechl život, ale neudělal to pro vás nebo kvůli vám. Udělal to jen kvůli sobě. Takový on je. A je mi líto, že to taky nevidíte."
„Tak dost!" Michael se prudce zvedl ze svého trůnu a rychlé roztažení jeho křídel v sále způsobilo silný průvan, který Ithurielovi na záda sčesal jeho dlouhé havraní vlasy, které byly tmavé jako samotná Temnota.
Michael pozvedl svůj meč, jehož ostří se třpytilo jako skomírající hvězda. „Svými slovy jsi ukončil svůj soud. Za tvou rebelii proti nebi a proti Nejvyššímu tě tímto odsuzuji k Pádu."
Ithuriel nebyl překvapený. Věděl, že ho čeká Pád.
Michael pak sestoupil po schodech níž. Meč zvedl k obloze, která se otvírala nad sálem. Vyslovil něco, čemu anděl v řetězech nerozuměl. Nebem se rozeznělo hlasité zahřmění a pak sál ozářilo světlo blesku, který protnul oblohu a srazil Ithuriela na kolena. Bolestí přitom zakřičel.
„Zbavte ho křídel!" rozkázal Michael.
Ithuriel zpozorněl. „Cože?!" vykřikl, ale to už se k němu blížili dva přisluhovači a v rukách třímali stříbrné dýky. Rebelující anděl se zděsil. Byl smířený s tím, že už nebude moct nikdy vstoupit na nebesa nebo že přijde o svoji moc. Ale představa, že přijde o svá křídla, byla nemyslitelná. Takovou ránu by nedokázal snést.
„Zadržte!" zvolal. Jeho hlas se třásl. Dva další andělé trhli za řetězy, které ho poutaly, aby ho udrželi na místě. Kovové okovy se mu zarývaly do kůže na zápěstí, jak za ně škubal ve snaze se uvolnit.
„Michaele, to nemůžeš!" Jeho divoké oči prosily Michaela o smilování. Ten už ale opět seděl na trůnu a jeho tvář působila chladně.
Muži s dýkami teď už stáli u anděla, který byl sražen na kolena a stále se snažil uvolnit z okovů. Marně. Oba andělé napnuli Ithurielova křídla, jejichž rozpětí bylo tak velké, že je úplně zakrylo před zraky archandělů.
„Prosím," zašeptal ještě Ithuriel, jehož hlas byl plný žalu. Andělé ale na jeho prosby nebrali sebemenší ohledy. Pro ně byl pouze zrádcem, který se odvrátil od Boha.
Nejdříve mu rozpárali jemnou látku košile, která halila jeho bledé tělo. Chytili ho za odhalená chvějící se ramena, ne snad ze soucitu, ale proto, aby mu ještě víc znemožnili jakýkoliv pohyb. Ithuriel se sice zmítal dál, ale to mu nemohlo nijak pomoct. Víc dělat nemohl.
Cítil jak se k němu andělé sklánějí a taky cítil dvě chladná ostří, která mu přiložili k lopatkám, přesně tam, kde mu ze zad vystupovala křídla.
Dýky mu souběžně prořízly kůži a Ithuriel přes zatnuté zuby potlačil výkřik, který se mu tak usilovně dral z hrdla. Takovou radost Michaelovi a jeho přisluhovačům udělat nehodlal. Jenže jeho hrdost ani tak nemohla stačit na to, co mělo přijít.
Slyšel jak ostří dýk dopadlo na podlahu a pak už jen cítil jak andělé, kteří vykonávali jeho trest, začali napínat jeho křídla. Trhali a rvali mu je takovou silou, že mu společně s pery vytrhávali i kůži a maso. A Ithuriel křičel. Jeho trýznivý nářek se nesel celým sálem a všem při něm tuhla krev v žilách. Bolelo to tak moc, že myslel, že umírá. Vlastně... chtěl umřít. Nikdy dřív na to nepomyslel, ale teď byla smrt to jediné, po čem toužil. Tohle byl jistě trest přímo od Boha, pomyslel si, protože jen On by dokázal být tak krutý. Jen On by totiž dokázal něco tak ohavného jako zbavit Anděla jeho křídel.
Poslední trhnutí.
Ithuriel najednou mimo tu otupující bolest pocítil zvláštní pocit. Jakousi dosud nepoznanou lehkost. Nedokázal myslet. Otevřel oči a pohled mu ulpěl na něčem, co před něj bylo ledabyle pohozeno. Jen stěží dokázal zaostřit zrak, a když tak učinil, z úst mu uniklo úpěnlivé zasténání. Před ním ležela jeho křídla. Nevypadala ale tak jak si je pamatoval. Nebyla sněhově bílá a ani jemná. Měla novou barvu a to rudou. Byla skropená krví – jeho krví, která mu v horkých pramenech prýštila z hlubokých ran na zádech.
Pokusil se k nim vztáhnout ruku, křídla byla ale mimo jeho dosah. A sál opět zaplnil jeho výkřik.
Roztřeseně si aspoň snažil sáhnout na záda. Každé napnutí svalu mu způsobovalo nepředstavitelnou bolest a rány na jeho zádech se tak ještě více roztáhly. Nedokázal potlačit další zaúpění, když se těch ran dotkl.
Když ruku stáhl zpět, byla od krve. Přál si proto vykrvácet, ale věděl, že tak neumře. To by bylo moc jednoduché a Bůh a i všichni ostatní v nebi chtěli, aby trpěl.
„Boží spravedlnost byla vykonána," ozval se něčí hlas. Ithuriel ale nepřemítal nad tím, kdo to vyřkl. Nezáleželo na tom, na ničem už dále nezáleželo. Slyšel jak se k němu přibližují kroky mnoha postav. Pohled k nim ale nezvedl. Místo toho pozoroval jak jeho krev vyplňuje praskliny ve světlém chladném mramoru, na kterém bezvládně ležel on i jeho křídla.
„Až padneš tam do hlubin, vyřiď Luciferovi, že ho zdravím." Teď promluvil Michael, ten hlas by poznal všude. Byl plný výsměchu.
Ithurielovi se znovu roztřásla ramena. Nyní to ale nebylo strachem nebo bolestí, bylo to hněvem. Zvedl k Michaelovi oči, ve kterých se teď hrozivě blýskalo jako při bouři.
„Spolehni se," řekl jen. Byla to obyčejná dvě slova, která se snad dala i očekávat. Jenže z Ithurielových úst zněla jako varování a nikdo další se po něm neodvážil promluvit.
Konec
Děkuji za přečtení ;)
