Po obědě jsem šla společně s Alex domů. Povídali jsme si o svém názoru na Petra.
Já osobně si myslím, že je fajn. Je dobrý člověk a skvěle se s ním povídá. Hloupě taky zrovna nevypadá a není to ten typ, co by si myslel, že je pán světa a každá holka je jeho. Takže vlastně splňuje podmínky pro člověka, se kterými se bavím.
Alex byla zas moc velký optimista a říkala jak se s ním vezmu a budeme mít děti, což je dost velký nesmysl, ale nechám ji snít.
,,Myslíš si, že má holku?" zeptala se zvědavě Alex.
,,Nevím. O žádné se nezmiňoval. Mně do toho nic není a znovu ti říkám, nedávej mě s ním dohromady," přísně jsem ji upozornila.
Mám Alex ráda, ale občas to opravdu přehání s její snahou někoho mi najít. Copak nechápe, že chci být sama? Nechci někomu patřit, jsem hrdá na svou svobodu. A aby to někdo změnil, musel by se hodně snažit.
Dorazily jsme k Alex domů. Táta dnes odletěl na dva týdny na služební cestu do Londýna a tak jsem chtěla, aby měli Nik s Gabriel aspoň pár hodin pro sebe.
,,Dáš si kafe nebo něco studeného?" zeptala se mě Alex poté, co jsme došly do jejího pokoje.
,,Dám si studenou kohoutkovou vodu, prosím," řekla jsem s úsměvem.
,,Dobře, ale víš o tom, že po vodě z kohoutku jsi strašně velký optimista? Dám ti do ní citrón, ať se u toho aspoň tolik nesměješ," řekla s lehkým úsměvem.
,,Dobře," usmála jsem se na ni a pozorovala ji, jak odchází do kuchyně.
Po chvíli se vrátila se dvěma skleničkami. V jedné byl ten nejlepší domácí pomerančový džus alexčinýho táty a v druhé moje kohoutková voda s extra citrónem. Asi už vážně leze Alex můj optimismus na nervy.
,,Co budeme dělat, když máme před sebou celé odpoledne?" zeptám se s velikým nadšením.
,,Postavíme si bunkr z matrací a budeme tam jíst popcorn a koukat se na pohádky jako za starých dětských let," vyslovila Alex svůj bláznivý nápad.
,,Jasně. Jen bych místo víly Amálky zvolila radši nějaký film."
,,Okay. Jdu ukrást bráchovi Šmouly ve filmu," řekla jako by byla zase to malé retardované dítě.
Je nám osmnáct, ale občas se i dospělí musí vrátit do svého dětství, aby vůbec žili.
Po pěti minutách přišla s počítačem a krabičkou s DVD, kterou společně s počítačem položila na stůl.
Začaly jsme stavět. Za ty roky spolu jsme ho stavěly tolikrát, že už známe přesné místo každé deky a polštáře.
Jakmile jsme měli postavený náš nový domeček, podala Alex počítač i s filmem a pustila ho.
Celou dobu jsme se smály jako pětileté a bylo nám jedno, co si o nás kdo myslí. Prostě jsme byly samy sebou.
,,Jakého šmoulu máš nejradši?" zeptala se mě po konci filmu.
,,Siláka. Kdyby byl reálný, tak bych si s ním rozuměla. A ty?"
,,Chtěla bych Koumáka, aby za mě psal domácí úkoly."
,,Dyť je za tebe píšu já." lehce jsem se urazila, ale nevydrželo mi to, protože jsme se daly obě do hlasitého smíchu.
S Alex jsme strašně rozdílný, ale zároveň úplně stejné. Dokud jsem ji neznala, myslela jsem si, že je to nemožné, ale je to možné. A proto jsme nejlepší kamarádky.
Za ty roky jsme se nikdy nedokázaly pohádat déle jak na půl hodiny. Nikdo nás nedokázal rozdělit, i když se hodně lidí snažilo. Když jedna z nás spadla, druhá ji pomohla na nohy. Když jedna padala ke dnu, druhá pro ni skočila a vytáhla ji ven. Lepší kamarádku než Alex jsem si nemohla přát. Na co lásku, když mám ji. Mou oporu.
Bohužel i to nejlepší jednou končí, a tak jsem se rozhodla, že už půjdu domů.
Paní Dostálová mi sice nabídla, že tu můžu přespat, ale já i přes svou velkou touhu a usilovné přemlouvání mou nejlepší kamarádkou musela odmítnout.
Po dnešním krásném dni jsem usla, jako když mě do vody hodí. Spánek jsem měla dnes tvrdý a sladký, takže mě žádná noční můra nevzbudila. Teda pokud nepočítáte za noční můru tu otravnou věc, kterou nazvali budíkem.
A tak jsem se probudila do dalšího dne. Řekla bych krásného, ale venku byl déšť, a i když mám déšť ráda, krásným bych ho nenazvala.
Udělala jsem si snídani a najedla se.
,,Dobré ráno," pozdravil mě brácha, když přišel do kuchyně. Kývla jsem mu na pozdrav a pokračovala ve snídani.
Po snídani jsem šla ze sebe udělat člověka a pak jsem se šla připravit na odchod.
Když jsem otevřela dveře, Alex už na mě čekala.
,,Ahoj," pozdravila jsem ji a pevně objala. Pozdrav mi oplatila a obejmula mě ještě pevněji.
Hodně nejlepších kamarádek používají při oslovení přezdívky typu zlato, kočko, brouku a tak dále, ale my ne. Já osobně tyhle "přezdívky" nenávidím a Alex je taky zrovna nepoužívá. Jen s Michaelem se občas takto oslovují, ale u nich je to roztomilé.
Alex měla svůj deštník, aby si nezničila vlasy, ale pro mě je slovo "deštník" cizí a chodím bez něj. Já deštník používám jako modní doplněk nebo jako hračku, když je krize jménem Nuda.
Ke škole jsem došla prakticky mokrá, ale mně to nevadilo, právě naopak.
V šatně u skříněk na nás čekal náš nový spolužák.
,,Leo, si celá promočená. Slyšela si o deštníku?" zeptal se mě se smíchem Petr.
,,O čem?" zeptala jsem se ho sice ze srandy, ale mluvila jsem vážným hlasem.
,,Děláš si srandu, že nevíš, co je deštník? Taková ta věcička, co tě chrání před deštěm." začal mi vysvětlovat a já ho se zájmem poslouchala, i když jsem uvnitř umírala smíchy, že mi na to skočil.
,,Ne. Nevím, co to je. To je nějaká novinka?" tomu výrazu, co se mu objevil na obličeji se můj smích neubránil a vyprskla jsem a pak jen dodala: ,,Vím, co je deštník, neboj se. Jen jsem si z tebe dělala srandu."
,,To se mi ulevilo,'' prohlásil asi po deseti vteřinách, když mu došlo, co se tu vlastně stalo.
Vešli jsme do třídy a sedli si do svých lavic. Po pár minutách dorazil do třídy učitel a v rukách měl naše diktátové sešity.
,,Tak studenti, je zase konec měsíce, tak je na čase, abychom si zopakovali, co jsme se za tento měsíc naučili," prohlásil profesor a podal Jakubovi sešity, aby je rozdal.
Čeština není sice ten nejlepší předmět, ale narozdíl od přírodopisu s dějepisem je to úplná hračka pro mě.
