Probudila jsem se na sedačce v obýváku. Lee vedle mě ještě dřímala. Koukla jsem na hodiny. Půl osmé!
„Lee, Lee vstávej musíš do školy!" začala jsem s ní třást a strkat do ní.
„Co, co je, proč mě budíš?!" zachraptěla ještě ospale.
„Musíš do školy! Podívej, kolik je hodin!"
Znuděně se podívala směr hodiny a protřela si oči. Poté vyjekla. „Cože?!" začala panikařit a běhat po domě. V minutě byla oblečená a hned poté zvládla i svou hygienu.
„Jíst už nebudu, koupím si něco v bufetu. Jo Mel, Lemon se minule ptal, kdy přijdeš do školy," přehodila si přes rameno svou tašku.
„To ať si nasere. Řekni mu, že mám nakažlivou chorobu." Lemon je náš třídní. Učí nás matiku a fyziku.
„Víš, že budeš muset potřebovat nějaké potvrzení od doktora."
„Lee, prosím, přemluv mamku nebo taťku," zaškemrala jsem.
„Myslím, že pro tebe to oni udělají rádi."
„Děkuju seš fakt best."
„To ty taky." V té chvíli si uvědomila, že spěchá. „No, tak já už musím. Po škole jdeme s Chris na pláž, tak za námi přijeď. Jo a nakrm prosím Coca, díky."
„Zatím," zavolal jsem za ní ještě.
U Georgerových jsem vždy byla jako doma. Měla jsem od jejich domu dokonce vlastní klíče. To bylo pro případ, kdyby se má matka znovu opila nebo něco podobného. Georgerovi mě měli jako vlastní dítě. Společně s rodiči Chris znali minulost mojí mámy. Nikdy o ní ale neřekli nic špatného, naopak jezdili s ní na dovolenou k moři, pomáhali jí zařídit práci, vlastně vždy jí se vším pomohli. Vycházeli spolu víc než dobře. Jenom měli obavu, že se moje matka znovu změní v alkoholičku.
Nachystala jsem si snídani a nakrmila Coca. Po snídani jsem si šla dát horkou sprchu. Po dokonání mé ranní hygieny jsem se vrátila zpět do obýváku. Otevřela jsem svou tašku a oblékla se do čistého oblečení, přesněji do černých džínů a šedého crop topu. Nakonec jsem se nějak namalovala, snědla svou snídani, přes ruku jsem ještě přetáhla gumový náramek s nápisem I love black, a vyrazila z domu společně se svou taškou.
Po cestě jsem otevřela svůj mobil a našla dvanáct zmeškaných hovorů od matky. Nic jsem si z toho nedělala, místo toho jsem najela na facebook a dozvěděla se všechny novinky z jeho světa. Ano, ano svět sociálních sítí. To bylo moje. Potom samozřejmě následoval Instagram, Snapchat, Twitter a Musical.ly.
Když jsem došla k našemu domu, u branky stála moje motorka. Pro sebe jsem se usmála a zaparkovala ji do garáže. Alespoň, že ti poldové slíbili, co řekli.
Odemkla jsem hlavní vchod a vešla dovnitř do bytu. Po vyzutí bot jsem z šatny přešla do obýváku, kde se moje matka dívala na televizi.
„Byla jsem u Lee," sdělila jsem jí.
Ignorovala mě. Čuměla na nějakej ujetej romantickej seriál.
„Mami, slyšíš?"
Stiskla červené tlačítko na ovladači, tím vypnula televizi a svůj pohled přesunula na mě.
„Proč jsi mi to včera nezvedala?"
„Měla jsem ztišený zvuk, dívaly jsme se s Lee na film."
„Ale prosím tě, a co to byl za film?" pozvedla svoje namalované obočí.
„Ehm... Padesát odstínů šedi."
„Hmm, dobrý no. Začínáš brzy. Jen kdyby to věděli Lucy s Emmettem, ti by zuřili," uchechtla se.
„Neřekneš jim to, doufám," zalekla jsem se.
„Ne. Ale za trest, že jsi včera utekla, půjdeš zítra do školy."
„Cože?! Ne, tak to ne!"
„Tak to teda jo. Melanie už se blíží čtvrtletí a ty tam máš zatím samé pětky. Mazej si to zítra vylepšit. Nebo snad chceš, abych ti zabavila motorku?" začala vydírat.
„To bys neudělala."
„To víš, že udělala."
„Si strašná," zasyčela jsem, nechala všechny své věci kromě mobilu v kuchyni, znovu se obula a vystřelila z baráku. Po nasednutí na motorku jsem vyjela do ulic, netušíc, kam mířím.
. . .
Po několika minutách ježdění tam a zpět jsem zastavila na benzínce. Chvíli jsem tankovala, ale najednou se dveře benzínky otevřely a vystoupili z ní tři fešáci. Mohli být jen o pár let starší. Byli tak roztomilí. Ten první, s největším úsměvem byl blonďák s modro-zelenými oči. Měl na sobě modro-šedou teplákovku, ve které byl mimochodem strašně sexy. Druhý už se tolik nesmál. Bylo poznat, že je to typ jako Lee. Učenlivý dobrák, ale ve skrytu duše vlastně naprostý rebel. Měl hnědé vlasy a čokoládové oči, oblečen do šedých tepláků a bílého trika. A ten třetí... na první pohled mě okouzlil. Sice se vůbec neusmíval, ale byl nehorázně nádherný. Tmavé, řekla bych až černé vlasy a smaragdově zelené oči ho nejvíce zkrášlovaly. Celý jeho outfit byl černý. Naše pohledy se na chvíli střetly, poté ale nastoupili všichni do auta a odjeli pryč.
Se zamyšlením jsem si zapálila cigaretu a začala kouřit.
„Hele, slečno," volal na mě stařík z auta za mnou, ale já jej nevnímala. Nakonec tedy vystoupil a postavil se přímo přede mě. „Slečno, tady nemůžete jen tak stát a kouřit, potřebuji si taky natankovat."
„A co vám je do toho. Já si můžu hulit, kde chci."
„No to teda nemůžete, hned odejděte, než zavolám policii!"
„No dobře, dobře, už jdu," odfrkla jsem, sešlápla cígo a s peněženku vlezla dovnitř budovy, na pokladně zaplatila a pak hned odjela.
Projela jsem celé město a zaparkovala u parku, kde jsem se posadila na lavičku a teď už poklidně kouřila. Škoda, že jsem neslyšela jejich jména, pak bych měla větší štěstí je najít na facebook nebo na jiné sociální síti. Jenže, město je tak velké, co když jen žijí v jiné části LA? Anebo se sem přistěhovali. Kdoví...
Lidi nehorázně vás miluju, 1K přečtení u Láska nazná meze mě zahřálo u srdíčka!!! Zítra tam na sto procent vyjde kapitolka. Tady jsem odteď aktivní. budu předepisovat díly. Uvidíme, jestli si příští týden budu moct vzít s sebou notebook do Maďarska, podle toho budu vydávat příští týden díly. Nová kniha, kterou jsem minule slibovala vyjde až v září, jen mám teď strach o My Second Love. Možná tu knihu pozastavím. Této trilogii Color saga se chci věnovat následujících pár let. Mezitím budou vycházet, ale jen fan fikce s Shawnem Mendesem. Tohoto zpěváka jsem posledních pár měsíců začala strašlivě zbožňovat! No uvidíme, jak to všechno dopadne...
Pls voltes and coments
Thank you so much for everything.
Elka3228
ČTEŠ
BLACK
Romance„Jsem Melanie... Melanie Roseová," představila jsem se s letmým úsměvem na tváři a pomaličku k němu natáhla pravou ruku. To jsem se ale opravdu ukázala jako sebevědomá holka. Ani tu motorku mi nebude věřit. Ale tahle nervozita vážně překonat nejde...