Taková (ne)normální lovkyně monster

1.

„Tak pojď ty nádhero!“ okřikla jsem tu hnusně vypadající upíří kreaturu, která se rozhodla, že si jen tak bude na mojí párty vysávat MOJE hosty.

Přepadla mě celkem nevhod, jelikož jsem s sebou neměla žádný pořádný vybaveníčko se kterým bych tu upírskou potvoru pořázdně osedlala.

Naštěstí jsem v dálce uviděla můj milivaný luk a šíp se stříbrnými hroty. Sice to nezvanýho hosta nezabije, ale alespoň ho to na malou chvíli přišpendlí a já si tak budu moct skočit pro můj nejmilejší stříbrný kůl.

Ta potvora neohrabaně odrážela a házela s hosty do vzduchu, zatímco se snažila dostat ke mě a já zas k luku.

Hned po té, co jsem popadla luk, připadala jsem si jako Katniss ve filmu Hunger games. Nedělal to ten luk, sice to teď vypadalo podobně, ale všeobecný lov monster se řídí pravidlem: buď chcípneš a nebo přežiješ a vrátíš se jako vítěz. 

Každopádně nebyl čas na žádné vzrůšo. Teď už nejsem tak blbá, abych se zabouchla do upíra, jako tehdy, když mi bylo dvanáct.

Stalo se to asi nějak takhle:
Nemohla jsem tu noc usnout, probudily mě zvláštní výkřiky vycházející ze sklepa. 

Tajně jsem tam šla a uvuděla upíra napuštěného stříbrem a ještě ke všemu přišpendleného na stěně.

Začal mě oblbovat kecama, já zjistila, že naši jsou lovci a do upíra se bezvýhradně zamilovala, ještě tu noc jsem ho pustila a od té doby ho neviděla. Toť vše, to je konec celého příběhu.

Mezitím, co jsem se zaobírala minulostí, ten zmetek se ke mně přiblížil a vrazil mi pěknou ránu pěstí do žeber. Prolétla jsem nejspíše zdí. Luk, který jsem svírala jsem se neuráčela použít. Ten sráč mě pěkně vytočil.

Sice jsem se motala a vypadala jak ožrala, který nasával celou noc v baru a teoreticky tomu tak bylo, ale stále mě hnal vztek, že mi ten vypatlanej upír překazil mou narozeninovou párty a ještě ke všemu se mě snažil zmrzačit.

Tentokrát jsem neváhala, popadla jsem luk a FÍÍÍ, první šíp si to svištel přímo upírovi do hrudi.

„Ty...děvko!“ Páni, překvapilo mě, že měl ještě tu sílu něco říci. Každopádně po jeho slovech už za ním letěl další šíp.

Upír se zmítal v bolestech. Poslední střela mu mířila do hlavy. Byl značně přišpendlen ke zdi. Ať žadonil, jak chtěl, stejně  jsem neměla v úmyslu ho nechat na živu.

„Pochybuju, že jsi tady, aby ses nakrmil, takže ty hnusnej krvesaji... proč jsi tady?“ Najednou, jakoby náš chlapec nabral odvahy. Z úst vyflusnul  krev a začal se šíleně smát. 

„Takovou tě Julian nepopisoval.“ Další smích.

„Co o Julianovi víš?“ Neměla jsem po ruce žádnou zbraň krom luku, který byl stejně teď nepoužitelný, takže vyhrožování by bylo jako mluvit do zdi.

„Prý jsi jím byla dokonale okouzlena. Měl tě jako svojí osobní malou děvku.“ To už jsem neustála a začala tomu šmejdovi bušit pěstmi do hlavy, dokud nechcípnul.

„Bylo mi dvanáct nic jsem nechápala!“ vyštěkla jsem na mrtvolu upíra, do které jsem bušila nejméně třicet minut. Ani nevím, jak je možné, že se nepokusil utéct, ale prostě se to stalo.

„Tak prosím všechny přeživší, aby odešli. Pokousaní se bát nemusíte upír z vás prozatím nebude, jen se snažte nezemřít a prosím ve škole ani muk.“ Mrkla jsem na ně a s velkým úsměvem je všechny vyprovázela ven. Mrtvoli jsem spálila a pak se stejným úsměvem jsem šla spát.

Mé sny ale nebyly pěkné. Znovu se v nich objevil Julian. Má noční můra a zároveň můj největší nepřítel...