Taková (ne)normální lovkyně monster

3.

Ách, konečně jsme dorazili na místo určení. Myslela jsem, že mi odumřou nohy, jestli budu ještě déle sedět.

Porozhlédla jsem se po okolí. Musím říct, že můj nový domov, nebo jak tomu říkám já - Fujtajxl, nemůže ležet na lepším místě. Napravo cvokhaus a nalevo hřbitov, jak úžasné.

Nejen, že po nás půjdou zombie ale dokonce i nějací cvoci. No nic, popadla jsem svůj kufr a vytáhla ho s sebou až do pokoje, který se nachází v horním patře. Vybalila jsem veškeré věci a ze vší tý námahy jsem si oddychla.

Pro jistotu jsem nezapomněla po pokoji vyvěsit krucifixy a dlaší takové kraviny. Nechci, aby mi přeci po pokoji chodili mrtvoly. 

Když bylo se vším hotovo, vzala jsem si svůj mobil, do kterého jsem dala sluchátka a zaposlouchala se tak do hudby, která z nich vycházela. Očka se mi pomalu začali zavírat.

Byla jsem ve sklepě s Julianem. Bála jsem se.

„Pojď blíž pampeliško, neboj neublížím ti. Ne takové pěkné květince.“

„Co, co jsi zač a proč tě tu naši drží?“

„Myslí si, že jsem udělal něco hodně zlého, ale je to naopak. Tvoji rodiče ti lžou o tom, kým jsou.“  Přiblížila jsem se pomalu k němu.

„Jak to myslíš?“  Klepala jsem se strachy ale i tak jsem šla k němu blíž. Natáhl ke mne svojí ruku ale stříbrné řetězy se mu do ní zaryly a on se zmítal v bolestech.

„Poslouchej pampeliško, jmenuju se Julius Baltazar DeVion, ale pro tebe jen Julian. Povím ti tajemství, jsem upír a tvoji rodiče jsou lovci a loví takové, jako jsem já. Pokud mne odtud nedostaneš, zemřu.“  Na důkaz ukázal své špičaky. Z nějakého důvodu jsem mu důvěřovala.

Rozhlédla jsem se a hledala klíč, našla jsem ho. Odemknula jsem ho z pout.

„Děkuji ti, pampeliško.“ Políbil mě na čelo a v ten moment jsem se do něho zamilovala. Poté jsem se nezmohla ani na jediné slovo a on zmizel navždy.

Probudila jsem se orosená potem. Zase se mi o něm zdálo. Nestalo se to dlouho, ale veděla jsem, že tohle místo má na mne špatný vliv. 

Hodiny tikaly a já byla stále vyklepaná z toho, co se mi zdálo. Srdce mi divoce bušelo. Mé myšlenky jakoby se pomátly a myslely jen na jedno - Julian.

Musím se ho zbavit, musím toho šmejda zabít. Dokud nezemře, nebudu mít klid. Teď jsem ráda, že jsem se dostala do New Orleans. Víc mrtvej si člověk nemůže přát. Haló informace, jdu si pro vás!

Otrvřela jsem skříň a vzala si veškeré mé milované vybaveníčko. Oči mi zazářily, zrovna, když můj pohled spočinul na stříbrném kolíku. Popadla jsem ho do ruky a schovala ho šikovně do rukávu.  Přes rameno jsem si přehodila stříbrný luk a zásobu šípů. 

Rodičům jsem nechala vzkaz, že jdu na lov. Konečně se za mnou dveře zabouchly. Jediné, co bylo po ruce byla nějaká motorka značky co já vím.  Vyrazila jsem na cestu.

Silnice za mnou ubíhala, stromy tvořily jednu velikou zelenou šmouhu. Netrvalo dlouho a narazila jsem na klub, ne ledajaký. Tohle místo, ačkoli je zamořené monstry, má jednu výhodu, všechno je tu po ruce, dokonce i upíří klub. 

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych si nedopřála pořádné vystoupeníčko. Vykopla jsem tedy  dverě.

„Nazdárek hošánci, máme se? Um, jsem něco jako donáška krve. Takže, kdo si objednal jednu teplou chodící tepnu?“

V ten moment tam nastalo ticho. Očividně si nevšimli mého úžasného vystoupení, neboť se dívali jen jedním směrem a ne na mě.

„Haló, já jsem vzduch?“ Zamávala jsem nad sebou rukama. Dočkala jsem se pouhého ticha.

Tak moc jsem se soustředila na to, že nikdo na moje vystoupení nereaguje, že jsem si nevšimla upíra za mnou.
Schytala jsem ránu přímo do hlavy a poté jsen spatřila jen černo.