Taková (ne)normální lovkyně monster

2.

„Šejlo vstávej! Že ty jsi se včera opila jak brus? Tím pádem to nepůjde po dobrém.“

Ačkoli jsem měla oči zavřené, věděla jsem, že děla to samé gesto, jako každé ráno - kroutí hlavou. Každopádně já nebyla nikterak opilá, jen unavená z lovu toho přihlouplýho krvesaje a jeho zmínce o Julianovi. 

Moc dobře jsem věděla, co mě čeká jestli nevylezu z postele, páč tohle není poprvý. Ale fakt, řekněte mi, který rodič sundá dítěti deku z nohou a připraví si opravdu studený ručník, pomalu porostlý ledem a hodí mu ho na nohy?

„Já se neopila, nejsem plnoletá a navíc to respektuji...“ lhala jsem, ale kdo to pozná. Jasně, že jsem včera měla nějaký ten alkohol, ale ten krvesaj ho ze mě stejně vymlátil.

„...každopádně jsem včera zabila upíra.“ Dokončila jsem tu načatou větu a vyhrabala se z postele. Rozhlédla jsem se po tatíkovi, jestli náhodou nečeká za dveřmi s ručníkem, ale dneska tu nebyl. Musela jsem kvůli tomu načít novou konverzaci s máti.

„Táta se nevrátil z lovu?“ zeptala jsem se a čekala, kdy nabyde vědomí, neboť jsem tušila, že ještě rozdýchává, že jsem zabila upíra. Po snad milionech letech se rozhoupala něco říct, sláva!

„Ne, tatínek je na misi v New Orleans, což mi připomíná... zabal si všechny věci měníme bydlisko a stěhujeme se za tátou.“

Vyvalila jsem oči z důlku, jakože doslova a do písmene. Mám se jako stěhovat do nejvíce zamořeného města vůbec? Všude tam jsou ti nechutní vlkodlaci, upíři, ghúlové, voodoo pošuci a vůbec všechno možný. Ne, za žádnou cenu nikam nejedu a zůstávám tady!

***
Odpor byl marný. Za necelou hodinu už byla polovina baráku v krabicích. Dokonce i všechny zbraně. Jen můj pokoj tak nějak rezignoval. Ale jak jsem říkala, odpor je marný a proč? Moje milovaná máti si to tam hezky nacupitala a začala veškeré harampádí z mého pokoje rvát do beden a následně je ještě dusit kobercovkou. Tak nelidské!

Začala tam rvát i pana Čatnýho. Je to můj nejoblíbenější plyšák. A bodeď by né, vždyť jsem si ho v sedmi letech ušila sama. Je to malá černo-bílá ponožka, vycpaná plyšem a na ksichtu má našité dva černé knoflíky. Prostě moje pr-druhá láska. 

Ale pryč s tím.  Na rozloučenou s domovem, jsem pozvedla svů krucifix a hodila pověsila ho na dveře. Samozřejmě s malým vyrytým vzkazem, kerý zněl asi nějak takhle:
Krvesajové, vyližte si!

Snad to odláká upíry od nových majitelů co nejdál. Zatímco tedy já si prováděla vlastní rituály, tak matka obsypávala dům kolem dokola solí. Prej to odhání zlý duchy, ačkoli, kdo ví. Ducha jsem v životě neviděla, ale když v tomhle byznyse existuje tolik stvůr, tak asi existovat zřejmě budou.

Každopádně moje cesta do New Orleans započala a já se tak vydala vstříc novému dobrodružství.

A vůbec, kdo se sakra stěhuje z Ohia do Louisiany. Vždyť je to celých 825 mil!