Taková (ne)normální lovkyně monster

4.

Všude jsem viděla jen tmu a pak konečně uslyšela i hlasy.

„Tadá, zlatíčko překvapení!“ nemusela jsem dvakrát hádat komu ten hlas patřil, byl mého otce. Vlastně jsem se bála otevřít oči. Nechtěla jsem vědět, co mě čeká. Julian ho určitě musel okouzlit těma svýma jiskřivýma očima.

Nakonec jsem přeci jen oči otevřela. Mýlila jsem se, všude byli lovci a balónky s nápisem ‚Vše nej Špejle‘ zřejmě se přepsali, myslím, že tam mělo být ‚Šejle‘

„Woow tati, jak si veděl, že budu v upířím klubu?

„Oh, zlatíčko, když máš mezi kamarády upíra, tak je to celkem snadný.“

„Jak jako upíra? Já věděla, že za tím vším je Julian, já toho zmetka...“

„Klid zlatíčko, Julian to opravdu není. Je to můj starý spolužák, loví zvířata a navíc mi hodně dluží.“

„Takže chceš říct, že ten tvůj "upíří" kamarád mi vsugeroval všechny ty myšlenky a dokonce i sen o něm?“  Přikývl hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že hrál takhle špinavě. Tohle opravdu nesnáším, ale prý je to tradice mezi rodinou Blakeových. Kašlu jim na tradice. No, ale když už mě sem dostali, musela jsem se začít nějak bavit.

Přesunula jsem se ke stolu s pitím, chlast tam jak jsem tak koukala očividně nebyl. Všude jen limonáda a dětský šampaňský, jak skvělé.

Dárky taky nebyly k nalezení a ještě ke všemu jsem půlku lidí vůbec neznala. Rozhodla jsem se tedy, že to risknu a pobavím se s nějakým cizím člověkem.  Pár metrů přede mnou stála o něco menší černoška. Musím říct, že měla celkem cool vlasy.

Popadla jsem jednu sklenku s dětským šampáněm a vydala se blíže k ní. Ležérně jsem se rukou opřela o sloup a druhou upila krapet šampáňa.

„Ahoj, já jsem Sheilion Deleila Blake.“ Na tváři jsem vykouzlila co největší úsměv, který šel. Očividně mě blbě pochopila, neboť se začala hlasitě smát a pak se mi její prstík objevil přímo před obličejem.

„Hm, kočičko, jestli tohle byl chabý pokus, jak mě sbalit, tak jsi pohořela.“ Prstíkem mi stále mávala před ksichtem. Opět jsem se tedy usmála, avšak to byl spíše lišácký úšklebek.

Uchopila jsem ten její prst a v tu chvíli jsem měla chuť jí ho někam nacpat, ale nechtěla jsem působit problémy u jiných lovců.

„Poslyš ty černá čůzo, nejsem žádná kočička. Mám pocit, že jsi hluchá, copak jsi neslyšela moje jméno? Patřím k nejváženějším lovcům tady, dokonce mě chtějí do party Dean, ty víš o jakou partu jde, že? Takže raději pomlč.“ V ten moment jsen pustila její ruku a odešla jsem pryč.

„Bože, Dean měl pravdu, nepoznáš srandu. Jsem Mariška, hlavní médium u Sedmi smrtelných hříchů.“ Tentokrát mi nemáchala její rukou před obličejem, ale natahovala ji ke mně, abych jí tou rukou potřásla.

Nuže udělala jsem to a potřásla jí rukou. Potom ani nevím, jak se to stalo se z nás staly kamarádky.  Navíc řekla, že když se přidám k SMH, ráda mne tam uvidí.

Tahle skupinka SMH je velmi unikatní, tvoří ji totiž ojedinělí jedinci - tím myslím polomonstra a nesmím opomenout ani Marišku, která je médium. Je to jedna z nejlepších skupin a málo kdo se tam dostane. Mně bylo nabídnuto místo a chvílema přemýšlím, zda-li ho vezmu, ale jsem spíše sólo lovec.

Hodiny na zdi odbíjeli dvanáctou hodinu večerní. Doslova a do písmene jsme se s Mariškou opili dětským šampaňským. Poté to ale nastalo, Mariška se zbláznila.

„Zkáza, nastane zkáza...vypukne epidemie, nakažlivá nemoc, je to moc špatný, zemře hodně lidí...“ Takhle žvanila asi dalších dvacet minut, než jsem se rozhodla říct něco ostatním.

„Hej, haló lidi, mám pocit, že se tady místní médium doslova scvoklo, myslím, že je zralá na cvokhaus, nic proti Mariško.“  Lidi se seběhli kolem. Prostě začali šílet a zapisovat vše, co říká. Já si tam mezití textovala s kámoškou z mého starého bydliště.

Pak jsem ale zaslechla něco, co jsem nesměla přeslechnout. Týkalo se to larpů, monster, která jsou poměrně novým druhem a řadí se mezi bezpečné, takže není potřeba je lovit. Jsou to kříženci hadích lidí nebo jak to nelovci a fanatici do nadpřirozena nazývají -  Gorgonou či Medusou a čaroději.

Většinou jsou velmi překrásní, jako například Dean i on je larp. Mívají rozdvojené duhovky a hadí panenky, jejich oči jsou fakt něco.  Díky tomu mě to nutilo poslouchat, aniž bych chtěla.

Dozvěděla jsem se spousty dalších keců o apokalypse, vlastně jsem měla pár dobrejch a hlavně vtipnejch narážek na zombie, ale velmi rychle mě to přešlo, když se na mne zadíval můj otec s velmi přísným pohledem.

Celé to trvalo asi další dvě hodiny, musela jsem se projít na vuduch, nebo bych to nejspíše nedala, jenže to byla chyba, neboť když jsem vylezla ven, stál tam on, celý promáčený, ochably a třesoucí se...