Chance.. [Niam] {Texting}

10. Kapitola [ Ne, prosím, neopouštěj mě ]

Mám neblahý dojem, že jsem usnul, protože si nedokáži vybavit, jak jsem se ocitl doma, ve svém pokoji, kde nikdo nebyl. Dle mého je nemožné, aby mne oni dva přivedli domů. Ale co, raději to nebudu řešit a budu rád, že jsem nebyl celou dobu na školník hajzlících, sice mám už absenci jak kráva, ale což.
No, nejspíš jsem se zmýlil, že bych byl doma sám, Gabriel vešel do pokoje, měl na sobě jen tepláky, z kterých mu čouhaly boxerky, neříkám, že nevypadal dobře, ale mám hlavu plnou Liama, takže to nic moc semnou nedělá. Došel až ke mně, sednul si na postel a propaloval mě těma jeho upřímnýma očima, až mi z toho zamrazilo. „Ni..," začal a já strnul, tohle nikdy nezačínalo dobře. „Daisy se dneska odpoledne vypařila a ještě se nevrátila a něco mi říká, že už se možná nevrátí." Drtí v rukách papír, na kterém je velice úhledné písmo, podíval jsem se na něj nevěřícně, a pak na papír, který jsem mu následně vytrhl, nejdříve jsem ho celý přejel očima a všiml si její fotky na konci slov, byla nádherná jako vždy a pak jsem se pustil do čtení.

  „Můj nejdražší Nialle a Gabrieli,
tenhle kus nepodstatného papíru je spíše věnován blondiemu.
Drahoušku.. tímhle se chci s tebou nadobro  rozloučit, osobně bych to nezvládla, protože to bych neodešla a to by bylo pro tebe špatně. To, co jsem viděla dneska ve škole, přesáhlo všechny hranice, zničili jsme ti život, kvůli nám nemůžeš mít skoro žádné přátele, nemůžeš fungovat jako normální člověk, tvoje babička nás k tobě přidělila na ochranu proti těm hajzlům, kteří se tě snaží po tři roky dostihnout, zatím sis vedl dobře a pokaždé ses skryl, i když jsme nebyli na blízku. Nemohu říkat Gabrielovi, aby od tebe odešel, nemohu ho přemlouvat, je to jeho pouto, pokud ho přetrhne tak jako já, bude to pro TEBE to nejlepší, budeš normální, nebudeš už vidět to, co ostatní. Nikdo tě nebude považovat za blázna. Vím, že je to jako kdybys ztratil sestru, však jsem byla u tebe sedmnáct let, každý den po celou dobu. Fůů, když to tak píši, chce se mi plakat. Dobrá, možná u toho pláči, protože jsi pro mě byl to nejdražší, co jsem měla. Ale je to jen pro tvé dobro a to jsi pamatuj, ničeho jsem nikdy nelitovala, těch věci, které jsme spolu zažili, sice o nich víme jenom my dva, ale to stačí. A teď.. Liam, co nejdřív se s ním setkej, mohl by ti pomoci se od toho světa, který vnímáš jenom ty a možná pár dalších lidí, ale o nich vůbec nic nevíme, se odprostit. Proto jsem vždycky zmizela, když jsi mě nepotřeboval, abych je hledala, marně, broučku. Věřím, že ty to zvládneš a všechno dopadne dobře.
Miluji tě, zlatíčko moje, vždycky budu. Porosím, odpusť mi, dávej mi na sebe pozor a dávej taky pozor na toho trumberu Gábiho. Snad se potkáme někdy v příštím životě.
Sbohem, Nialle. <3
Tvoje rádkyně, chůva, sestra, bffka a hlavně.. Tvoje Daisy. <3"

Ticho, bylo hrobové ticho ani venku ptáci nehulákaly, slyšel jsem jen svůj tep v uších a srdce, které se rozhodlo běžet maraton, :Buch, Buch, Buch, Buch: , nevěřil jsem tomu, co čtu, tak jsem si to četl pořád dokola, uběhla snad půl hodina, co jsem ten papír odložil na peřinu, z které sklouzl na zem ke Gabrielovým nohám. Možná si myslíte, že to přeháním, ale ona.. ona byla pro mě všechno, všechno na světě, nikoho jsem neměl tolik rád, tak jako ji, byla takový můj ocásek nebo já její? Nezvládnu to. Pomyšlení, že tu budu bez ní, mi rve srdce jako by se rozplynulo na sta tisíce kousíčků a nikdo to nedokáže spravit ani slepit. Vzhlédl jsem, snažil jsem se vyhnout jeho očím, ale nešlo to, nakonec jsem se do nich zabodl pohled a jako na povel mi slaná tekutina stékala po tvářích. Nevnímal jsem nic, jen jakoby vzdáleně jsem slyšel můj hlas, jak křičí její jméno a několik nadávek. Také jsem ucítil Gabrielovy ruce, které mne pevně držely, abych se nezhroutil, a pak.. tma, černo.. byl jsem spokojený, doufal jsem, že jsem umřel, ale bohužel.. pět hodin uběhlo a já se probral, byla noc, tak klidná čarovná noc, Gábovy ruce mne objímaly kolem pasu a tiskl si mě k sobě, byl jsem za to rád, nedokážu pomyslet na to, že bych zůstal sám. „Proč jsi mě opustila..," zakňoural jsem jako raněné zvíře a dál hleděl do tmy, dokud si moje oči nezvykly a já hleděl na otevřené střešní okno, z kterého byly krásně vidět hvězdy, které mne z poloviny uklidňovaly.

Tak.. něco na večer. Přeju dobrou noc. ❤️