I Will Always Love You, Shawn! (S. M. and me)

1. Welcome to Los Angeles!

„Eli, máš všechno?" slyším hlas své mámy z prvního patra našeho domu. Momentálně tahám náš největší a k tomu všemu úplně plný kufr dolů po schodech a připravuji se k odjezdu na letiště ve Vídni.

„Jo, neboj, jsem sbalená už od včerejška," zavolám na zpět a zatím si dám něco k snídani. Je sedm ráno a letadlo mi letí přesně o půl dvanácté. Od nás do Vídně to není zas tak moc daleko. Jelikož se má být na letišti vždy o tři hodiny dříve, vstávala jsem takhle brzy, abychom po sedmé vyrazili a byla bych tam o půl deváté. Veze mě táta.

Jakmile dojím snídani, táta už je nastoupený a čeká se jen na mě.

„Tak ahoj, a užij si to tam," usměje se na mě mamka a já vidím, že se jí lesknou oči. „A ne, že mi tam zůstaneš navěky."

„Neměj strach, určitě se brzy přijedu podívat za vámi," obejmu ji.

„Ahoj Eli, dávej na sebe pozor," poučí mě moje třináctiletá sestra Adéla a také mě stiskne v objetí.

„Honzo, kde jsi?" rozhlíží se mamka kolem sebe, když vtom ze schodů seběhne můj desetiletý bratr, a málem mě umačká.

„Zase se uvidíme Honzi, neboj," usměju se na něj. Pamatuji si ho ještě jako úplně malé miminko, je zvláštní, že ten čas tak letí.

Táta mi zatím odnesl kufr do auta. „Jedem?" zeptá se.

„Asi jo," přikývnu.

„Ahoj," rozloučí se se mnou zbytek mých rodinných členů jednohlasně.

„Mějte se tu hezky, večer zavolám."

Potom už jen nastoupím vedle táty na místo spolubydlícího a rozjedeme se směrem Vídeň.

Během cesty zkontroluji přesnou adresu mého bytu, zařídím si taxíka z letiště a také si zopakuji pár vět v angličtině. Dokonce si i na chvíli zdřímnu.

Když otevřu oči, právě parkujeme na letišti. Táta mi pomůže s kufrem až do hlavní haly. Odbavení kufrů a projít přes kontrolu, to už musím zvládnout sama.

„Tak ahoj," obejme mě táta a dá mi pusu na tvář. „Mám tě rád."

„Já tebe taky, tati."

Poté už mi mizí v dálce svou cestou zpět na parkoviště.

A pak si konečně začnu zkoušet svou angličtinu naživo.

„Dobrý den," pozdravím při odbavování a podám slečně u přepážky svůj pas s letenkou a vízum. Kufr mi hned odbaví a já čekám, než bude 10:30 a já budu moci stejně jako všichni ostatní, co letí ve stejném letadle jako já projít přes kontrolu.

Jakmile přijde čas na mě. Odložím si svou tašku, vyndám z ní notebook a tablet, sundám si i řetízek a náramek. Pak teprve projdu kontrolou. Neslyším žádné zapípání, což je dobře a já si mohu bez problému vzít zpět své věci a usadit se v místnosti, kde ukazují název mého letadla, místo příletu a čas odletu. Zde čekám ještě do půl dvanácté. Znovu si tedy opakuji nějaká anglická slova a píšu si s kamarády. Chvíli před půl si stoupnu do fronty lidí, kteří chtějí mezi prvními nastoupit do letadla. Pak už to odstartují a slečna u dveří kontroluje letenky. Přes koridor kráčíme přímo do letadla. Začnu hledat sedadlo číslo 23, které je u okna. Svoji příruční tašku si vezmu k sobě a usadím se. Zase to nějaký ten čas trvá, než pilot oznámí, že budeme vzlétat. Během dalších pár minut se letadlo rozjede a vzlétne. Všichni jsme ještě připásaní, než vyletíme do správné výšky. Tam se teprve můžeme odpásat.