Kiss from angel

1.

Byla již skoro tma a na rozlehlou lesní mítinu dopadaly poslední sluneční paprsky. Z toho místa šel strach. Přála si, aby to skončilo jenže tenhle sen konce nebral, obvykle dokázala své sny ovládnout, ale nyní ne. Její kroky směřovaly dál, do hustého lesu, i když o to nohy vůbec neprosila. Nechtěla být pohlcena onou tmou, nechtěla .... Srdce jí nejspíše vynechalo pár úderů, již nebyla v lese, ale na nějakém náměstí. Bylo zahaleno do noční temnoty, až na obrovskou hranici uprostřed, kterou z části zakrýval nepočetný dav. To nebylo nic strašného dokud nezahlédla na samém vrcholu tělo muže, muže s  bílými vlasy. Byl krásný, ostře řezané rysy doplňovalo pevné tělo, které nepochybně patřilo dost silnému bojovníkovi. Jenže byl nepochybně mrtvý, v místě kde měl srdce byla obrovská trhlina, ze které stále pryštila krev. Plameny mu svévolně olizovaly nohy, maso seškvařovaly z kostí a dým mu lehce zakrýval tvář. Nechtěla věřit tomu co právě viděla, avšak její mysl jí napovídala, že je to opravdu tak. Bylo to mrtvé tělo Valenýna Morgerstena....

Peřina odletěla z postele. V šeru pokoje se rýsovala silueta dívky, která vylekaně sáhla po dýce, ukryté pod polštářem. V měsíčním světle, které procházelo otevřeným oknem, se leskl pot na jejím čele. Její zrychlený dech byl to jediné co dokázala její rozostřená mysl vnímat. Vstala z postele a rozběhla se k oknu, reflex. Zabouchla otevřené křídlo a chystala se zatáhnout žaluzie, když zaznamenala pohyb, kdesi venku mezi stíny. S pohledem upřeným ven začala couvat ke dveřím, s dýkou připravenou k útoku. Tou volnou máchala neurčitě za sebou do vzduchu, dokud nezavadila nehty o rám dveří. Sáhla po klice, otevřela dveře a vyběhla ven.

"Kori? Kori!" Zabouchla je a vykřikla do ticha bytu. Její roztřesený hlas, se ztrácel ve tmě, nebo to jen nevnímaly její oslabené smysly. Se zrychleným tepem se svezla po zdi vedle dveří na podlahu. 

"Už jsem ti snad milionkrát říkala ať mi říkáš Katie .. Víš že to jméno-" Blondýnka se zadrhla. "Pane bože Scar !" Její křik otřásl místností, stejně jako brzký doskok na zem kterým si ušetřila cestu po schodech. Zoufale se sehnula ke své kamarádce, byla pro ní něco jako sestra a zároveň i její parabati nejbližší společník v boji....

"Scar co se stalo?" Pronesla soucitně a pro jistotu vytáhla stélu "Ublížila si si při tom?" Otřesený hlas blondýny, sklánějící se nad schouleným tělem své společnice, jakoby neexistoval. Scarlettina ramena se třásla, však jediné zvuky, které od ní byly slyšet, bylo její zrychlené dýchání. Žádný pláč, žádné vzlyky. Nic.

"Musím se sebrat." Zasýpala choulící se rudovláska zlomeným hlasem. Tohle si nemohla dovolit. Ona ne, ne ve světě, ve kterém žije. Její dech se zklidnil. Zvedla hlavu a zamžourala očima, když se rozsvítilo světlo. Zakroutila hlavou, když se jí snažila Katie pomoc. Za pomoci zdi, kterou použila jako oporu, se zvedla nadechla se, otřásla se, jakoby se snažila ten záchvat setřást. Pak se významně podívala na svou kamarádku a vydala se do kuchyně, sedla si na stoličku ke kuchyňskému ostrůvku a přitáhla k sobě nedopitou sklenici s vodou. Napila se, svěsila hlavu.

"Zdál se mi....asi sen. Viděla jsem Valentýna." Pohledem hypnotizovala hladinu vody. "Byl....mrtvý a jeho tělo se pálilo v plamenech." Snažila se, aby její hlas zněl srozumitelně a ne moc roztřeseně. Už teď si připadala jako 'ten slabší článek', kvůli tomu....incidentu. Ještě si nezvykla na tento život.

"Damnare ! On přeci .. On byl tak silný a .. " Katie prudce zabodla dýku do stolu, až se Scarlettina sklenice převrhla a všechna voda se vylila na černé dlaždice. Dívka v tu chvíli nebyla schopna dalších slov a tak jen k překvapení obou Scar obejmula. "Scar to bude dobré, jen musíme vymyslet jak tě těch snů zbavit" Sama tomu co řekla nevěřila, byla přeci lovkyně stínů, v jejich životech zpravidla nebývá nikdy nic dobré. Démoni a někteří podsvěťané je pronásledují po celý čas, od narození po svatbu, až smrt. Neustálý strach o vlastní život, je pro ně sice typický, ale i přez to je ubíjející a někdy dokonce zničující. Katie tiše vytáhla dýku ze stolu a začala si s ní téměř lenivě pohazovat...

"Musíš použít svou schopnost, aby jsme se dozvěděly víc informací." Tahle slova řekla tak tiše a vyrovnaně jak to jen bylo možné. Věděla že to po ní nemůže žádat ale na druhou stranu musela, dlouhé černé ale hlavně špičaté nehty se jí nekompromisně zabodly do dlaně, když ruku silně sevřela v pěst. Podle všeho si to uvědomila až po té co jí celé zápěstí začala chladit dobře známá tekutina.

"A ty si musíš ostříhat nehty." Pokusila se Scarlett o hloupý vtip, kterým si chtěla spíš dokázat, že už je v pohodě, než rozesmát svou kamarádku. Věděla, že by se měla snažit využít svůj dar, jestli se tomu tak dá říkat, k tomu, aby se posunuly dál, ale sama nevěděla, jestli je toho schopná a jestli chce podstupovat věci spojené s tím. Její břicho vydalo jakýsi odporný pazvuk a v ústech ucítila známou pachuť. Okamžitě vyrazila ze svého místa a jen o pár chvil později už klečela u záchodové mísy a zbavovala se včerejší večeře. Nebylo to příjemné, stejně jako pohled na výsledek v záchodové vodě, kterou s obavami o ucpání záchodu spláchla. Netoužila teď prošťuchovat potrubí. Její pohled zalétl k hodinám. Čtyři ráno. Výhled jí zatarasila Katie s jejím výrazem 'už zase?'.

"Vždycky je mi po takových vyzích špatně." Nevolnost, celkově závratě, pocit že padá, přesně toto se dostavilo po tom co měla jeden ze svých snů. Stalo se jí to už pětkrát, začínala si na to sice zvykat a s každým snem to bylo lepší, i s jejími záchvaty. Poprvé omdlela, pak se jí povedlo podpálit záclony ve svém pokoji, díky tomu má teď žaluzie. Nyní už má jen neovladatelné třesy těla, které se sice také zlepšují, ale stále je na tom dost bídně. Možná ještě dalších sedm, osm takových snů a mohla by po tom zvládat normálně fungovat.

"Moment mám nápad, jen...." Poklusem doběhla zpět do svého pokoje, kde vzala papíry a první věc, se kterou se dalo malovat, uhel. Pohled jí na chvíli sklouzl k oknu, o té siluetě Katie neřekne, beztak se jí to jen zdálo. Vrátila se zpátky do kuchyně, kde stále nechápavě stála její kamarádka, obešla jí, sedl si a začala malovat.

"V tom snu jsem byla na náměstí. Byla dost tma a kolem hranice, na které hořelo jeho tělo bylo spoustu postav, ale něco jsem i přes ten šok pochytila. " Mluvila a mezitím, rychle ale zároveň co nejvíc pečlivě jezdila uhlíkem po recyklovaném papíře. "Vypadalo to tam asi takhle, nevíš kde to je?" Otázala se Katie a před obličej jí strčila výjev ze snu. Doufala že, alespoň k něčemu to bude. Musela ovšem na odpověď ještě chvíli počkat, protože jak to tak vypadalo, ven z jejího břicha chtěl i její oběd...

"Je to hlavní náměstí Idrisu, pořádají se tam pohřby a někdy i svatby.." Prohlásila Katie po té co se její kamarádka vrátila z ne zrovna počestné návštěvy záchodu."Hele poslyš, si opravdu v pořádku?" Scarlett pokývala hlavou. Nelhala, už se cítila líp. O hodně.

"Věř mi za chvilku to opadne a budu zase ta praštěná Scar. Vyrazíme tam? Sice nevím jistě jestli, ta vize byla minulost, současnost nebo budoucnost, ale mohlo by tam být něco co by nám pomohlo." V té větě byla slyšet naděje a zároveň strach. Je víc než pravděpodobné, že tam opravdu něco najdou, otázkou bylo co.

"Scar." proťala po chvíli nehnutelné ticho Katie. "Idris je přeci hlavní a jediné město lovců stínů, sice vím kde je a jak nás tam dostat ale.. Ale bez povšimnutí ostatních se tam nedostaneme" Dýka která se jí již pomalu svévolně otáčela v ruce se zastavila. Věděla co je tam čeká, opětovná nenávist vůči jejich schopnostem. Stará nenávist vůči něčemu novému která přímo pryštila z jejich zatvrzelosti. Scarlett to věděla, ale nechtěla si připustit, že tohle protrpěla pronic. Zvedla bradu a narovnala se v zádech. Byla sice jen o pár centimetrů vyšší než Katie, ale vždy se cítila líp. Jakoby měla celý svůj život pod kontrolou.

"Musíme to alespoň zkusit. Ale teď jdu spát. " Zvedla pravý koutek úst v úsměvu. Pak se otočila a sebevědomou chůzí se vrátila do pokoje. Věděla, že se na ní Katie při odchodu i po celou dobu konverzace dívá, ale cítila na sobě pohled , který její přítelkyni nepatřil, byl cizí. Cizí a nebezpečný...

Zdravím. Tady opět je zase C u další knížky .. A tentokrát tu mám i super spoluspisovatelku @siriusinka.... Nápad přišel tak nějak od nás obou a tak knížku najdete na obou profilech.. 

Moc se omlouváme za někdy trošku odlišné styly psaní protože .. Řekněme si upřímně, každý má svůj osobitý styl psaní..

No .. Stejně tyhle závěry nikdo nečte ..

Mír s vámi C a Sisi.