Delikvent a princezna

Kapitola 2 - Kuchinawa Sho

Z pohledu Asuny:

Před školní bránou na mě už čekaly holky. Rui jako vždy na mě mávala a přitom poskakovala radostí, za to Erika se pořád dívala do knížky. Hned jak jsem u nich byla mi Rui skočila kolem krku a přitom se smála.

"Dobré ráno. Něco vám musím nutně říct." zvážněla jsem. Rui se přestala smát a Erika odtrhla oči od knížky. Společně jsme odcházely do školy a rovnou do třídy. Hned jak jsem si sedla do lavice, tak ty dvě ke mě přiběhly.

"Víte nevím jak začít. Je to trochu silné na žaludek." nevěděla jsem jak jim to mám povědět.

"Prostě nějak začni a nevynechej detaily." povzbudila mě Rui.

Celý příběh jsem jim od vyprávěla a ony na mě koukali jako na blba. Nějakou chvilku jim trvalo než ty informace zpracovaly. Až pak si uvědomily, že jim mávám před obličejem rukama.

"To bylo teda nebezpečné. Měla si jet autem a nic by se nestalo." vynadala mi Erika.

"Taky se mi nic nestalo. Byla jsem zachráněná." uklidnila jsem jí. "Ale bohužel neznám jméno zachránce, protože jsem ho trošku naštvala potom." a hrála jsem si s prsty na rukou. To vždy dělám když něčeho lituji. Zrovna v tu chvíli začalo zvonit. Holky se vrátily do svých lavic a já jsem přemýšlela o tom klukovi než mě pak učitel vyvolal k tabuli. Měla jsem vyřešit příklad v matice. Nebylo to tak těžké pro někoho kdo se pořád učí. Jakmile jsem skončila učitel mě pochválil a já si mohla ssednout do lavice. Na toho kluka jsem už pak už nepomyslela. Hned jak hodina skončila jsem šla k holkám jim říct, aby nikomu o tom incidentu neříkaly a aby se taky o tom nezmiňovaly před školní radou. Ony jen na to přikývly a pak už o tom nepadlo ani slovo. Dlouho potom jsem ještě přemýšlela nad problémovými studenty ze třeťáku. Jak je přesvědčit, aby se začali řádně učit a nechodili za školu. Jak nad tím přemýšlím tak rychle uteče i škola.

Po škole jsem odcházela s Rui a Erikou domů, když jsem v tu chvíli zahlédla z dálky povědomou tvář. Co mám dělat určitě to je on.

"Eriko, Rui promiňte mi. Mohli by jste jít napřed? Musím si něco vyřídit." omluvila jsem se jim.

"Dobře. Jen běž. Počkáme na tebe v naší kavárně." uklidnila mě Rui. Na rychlo jsem jim gestem řekla "Zatím" a běžela jsem za tou osobou. Po cestě jsem nedávala pozor a srazila se s jedním studentem. Au to bolelo.

"Promiň jsi v pořádku Asuna-chan?" a nabídl mi pomocnou ruku.

"Moc děkuju Kyo." a ráda jsem jí přijmula. Pomohl mi na nohy.

"Kam tak chvátáš? Něco jsi zapomněla? Nemám jít s tebou?" nabídl se.

"To je v pořádku. Jen jdi domů. Musím už jít mám moc nazbyt. Ale děkuju." a v běhu jsem mu zamávala. Doufám, že ho stihnu. Myslím že šel tudy. Běžela jsem velice rychle, div že jsem málem neporazila jiné studenty. Už mi pomalu docházel dech a tak jsem musela běh zvolnit. Naštěstí se na de mnou usmálo štěstí. Už byl jen pár metrů ode mě.

"Hej ty. Počkej chvilku!" zakřičela jsem na něj. Zastavil se a ohlédnul se za sebe. Měla jsem pravdu. Je to on. Ale nebyl sám. Byli s ním ještě další dva kluci. Asi sourozenci, protože si byli dost podobní. Doběhla jsem k němu. Z nedostatku kyslíku a rychlého běhu jsem rychle dýchala a tak jsem se rukama opřela o kolena, abych nabrala trochu dechu. Díval se na mě. Trochu byl zaražený, ale pak změnil zpátky svůj pohled na ostražitost.

"Co ode mě chceš?" mluvil na mě chladně.

"J-Jen ti chci poděkovat." a postavila jsem se rovně. Neříkal nic.