ONE SHOTS

/jsi k ničemu!/

Sad end:(

Už je to tu zase. Ta bolest - ta uklidňující bolest, která mnou zrovna probíhala. Vana se pomalu plnila vodou, která se míchala s mou krví. Nesnáším období, kdy má moje nevlastní matka deprese a všechno si vybíjí na mně. Řve, bije mě a ponižuje před sestrou. Kolikrát jsem byl nucen stát před sestrou nahý, přičemž se mi ona smála. Ovšemže byla ta oblíbená.
Tak krásná, podle matky nevinná - zkrátka andílek.

Hodně často přemýšlím... jsem na tomhle světě k něčemu? Jsem tu k něčemu jinému, než jen na obtíž?

Ty modré oči se mi často objevovaly v mých představách. Byly vždycky moje záchrana, vždy mě dokázaly vysvobodit aspoň na chvilku. Neznal jsem člověka, jehož oči jsem miloval tak moc jako ty jeho. Stačil mi jeden jediný pohled v nemocnici.

Dnes tam jdu znova, jelikož mám znovu rozbitou hlavu. Moje nevlastní matka mi prostě o hlavu hodila vázu.

,,Jsi k ničemu!" křičela po mně. Moje slzy mi smáčely líčka a já se bál, co se stane. Nasupeně pobíhala po pokoji a já se krčil nahý v jeho rohu. ,,Ty sráči jeden!"

,,Pane Stylesi, vítejte," přivítala mě už klasicky sestřička doktora Tomlinsona.

,,D-dobrý," přikývnul jsem a šel jsem rovnou k ambulanci, přestože Tomlinson už měl po pracovní době, ale i tak tam vždy býval.

Zaklepal jsem a potichu vstoupil. Kolem doktorova krku byly obmotány něčí ruce a mé tělo pohltila žárlivost.

,,P-pardon," zakoktal jsem, i když si mě stejně nikdo nevšímal. Vyběhl jsem z tama a šel k sesterně, kde stála sestřička a držela kartu s mým jménem přes celý štítek.

,,Doktor tam není?" koukla na mě.

,,Je tam, ale není sám, paní Malynowska," povzdychnul jsem si.

,,Ach Harry, to je mi líto," po dlouhé době mě zase oslovila jménem. ,,pojď, půjdeme na druhou a já ti to ošetřím,"

Jenom jsem přikývnul a následoval ji tam, kam šla.

,,Ach Louisi," ozval se mužský ston z vedlejší místnosti a já se podíval na ty dveře. Chtělo se mi plakat. Mia, Louisova sestřička se na mě smutně podívala. Byla to moje druhá babička, všechno jsem jí o mých citech k Louisovi povídal a věděl jsem, že to zůstane u ní.

,,Zajdu tam," vydechla a nechala mě posadit se na lehátko.

Než jsem něco stihl namítnout, Mia už byla fuč. Je to sice neslušné, ale musel jsem to udělat. Přešel jsem ke dveřím a poslouchal.

,,Doktore nerada ruším, ale je tu Harry a jeho hlava nevypadá nejlíp," řekla jejím sametovým hlasem, no Tomlinson ji odbyl.

,,Zavolej Lucase, Mio. Já nemůžu,"

,,Ale Harry je váš pacient a vyžaduje vaši péči!" zvýšila hlas tak, že jsem sebou škubnul a hlavou se třískl o dveře ordinace.

Dveře se hned otevřely, já jsem zůstal stát koukajíc Louisovi do očí.

,,M-mio to je v pořádku, zahojí se to samo. N-nepotřebuju jeho péči, nashle," dostal jsem ze sebe mezi trhanými nádechy. Bylo mi na nic. Cítil jsem se tak špatně. Jako vtěrka.

Rozběhl jsem se pryč z jeho ambulance a vyběhl ven. Svezl jsem se po skle dveří a nadobro se rozplakal. Byl tak moc krásný, nahoře bez ještě víc. Určitě spolu měli v plánu sex. Vyrušil jsem je, tak moc jsem si to vyčítal.

Dusavé kroky seběhly schody a dveře vedle mě se otevřely.

,,Nechte mě!" zaprskal jsem a odtáhl jsem se dál.. od něho.

,,Harry notak nemůžeš odejít s rozbitou hlavou," sedl si předemě a já otočil hlavu do strany.

,,Chápu, že máte po pracovní době, zase jsem jen otravoval váš osobní život," zvedl jsem se ze svého místa a koukl na něho. ,,Jen jsem potřeboval pomoct."

Potichu jsem si povzdychl a vydal jsem se ke svému kamarádovi Niallovi. Doufám, že mi pomůže aspoň on.

Zvonil jsem patnáct minut, ale až při mém odchodu se ke mně přibližovaly dvě siluety. To snad ne.

Sesunul jsem se na chodník a hlasitě a hystericky jsem se rozbrečel bez toho, aniž bych si ověřil, kdo to je. Nialla i Louise podle smíchu bohužel poznám.

,,Jste v pořádku?" Niallův hlas se mi dostal k uším a já záporně zakroutil hlavou.

,,Nikdy jsem nebyl v pořádku, Nialle. A už vůbec ne teď," jeho modré oči se podívaly na druhého. ,,Jsem jen naivní čubka. Jsem k ničemu."

Zvedl jsem se ze studené země a přemýšlel jsem, co dělat. Tak moc jsem byl smutný, na Nialla i naštvaný. Věděl všechno, i jak Louis vypadá, i přesto mě zradil.

,,Harry počkej já ti to vysvětlím!" snažil se mě zastavit, no povedlo se mu to, ale ne na dlouho.

,,Nialle, tady není co vysvětlovat," zakroutil jsem hlavou a znovu jsem odešel.

Uvědomil jsem si, že nemám kam jít. Niall mohl být moje jediná záchrana. Jsem ta nejnaivnější čubka pod sluncem.

Moje kroky vedly do nedalekého parku. Ulehl jsem na lavičku a koulal se na malou tůňku osvícenou měsícem a hvězdami.

Stalo by se moc, kdyby na nebi přibyla další hvězda? A vyhasl jeden cudný a bezvýznamný život? Každý den někdo umírá, zítra to třeba mohu býti já. Nebo snad budu?

Znovu jsem propukl v pláč a koukal jsem kolem sebe. Malý park lemovaly koleje. Mám moc rád vlaky, no smrti díky nim se bojím snad víc, než čert kříže.

A taky tu je dosti rušná vozovka. Smrt pod autem by mohla být méně bolestivá, ne?

Můj starý telefon, který se vyjímal v mé ruce byl vážně starý, překvapivě.

Sbohem, umřu sám, tak jak jsem si to vždy nepřál.., Odesláno uživatelům Matka, Nialler, doktor Tomlimson, Sestřička❤️, Tatínek, 21:30

Pro doktor Tomlinson: Miluju vás, pane doktore..doufám, že na mě nebudete mít špatné vzpomínky.

Moje obvyklé místo na bolest je vana, no dneska mám omezené možnosti, atak jsem zvolil variantu u stromu.

Nenávidím se, chci zemřít. Nechci být lidem na obtíž. Nechci aby na mě lidé mysleli, i když myslet určitě budou, ať už to bude jakkoli.

Z kapsičky jsem si vyndal svojí novou žiletku a koukal na ni. Bude to jen lehký únik od reality. Jen si prozatím ulevím.

Řízl se. Víc než chtěl. Ležel tam v obklopení své krve a jeho tělo pohlcovaly bolesti. Umíral a byl z toho šťastný. Už se neměl jak usmát. Byl slabý.

Nakonec se usmál a zavřel svoje smaragdové očka.

Navždy.