Nová ve smečce (TS) DOKONČENO

34.Bezmoc

Pohled Mii:

Neskutečná bolest hlavy... A zad... A nohou... Vlastně všeho!
I otevřít oči bylo mnohem těžší než kdy předtím. Pomalu jsem je otevřela a začala rozpoznávat všechno kolem sebe. Televize, skleněný stůl, okno hned naproti... Vždyť já jsem u Paula doma! Okamžitě jsem byla probuzena a zbavena bolesti, protože jsem neměla nejmenší tušení... "Co tady sakra dělám?!" Zakřičela jsem a z kuchyně vyšel Paul. "Řekněme, že jsem tě vůbec nešel hledat, nenašel jsem tě u vašich před domem a už vůbec jsem tě sem nenesl hozenou přes rameno." Zasmál se a podal mi hrnek. "Čaj?" Zeptal se a mile se usmál. "Upřímě, radši bych vodku.." Zasmála jsem se. "Jo, možná mám nějakou v.." "Paule!" Zastavila jsem ho při hledání alkoholu. "To měl být vtip." Poznamenala jsem a on se opět neochotně usadil naproti mně. Vzala jsem si do rukou čaj a pořádně si lokla. "Neměls náhodou zákaz za mnou jít?" Zeptala jsem se ho. Provinile pokrčil rameny a sklopil zrak. "Promiň..." Utrousil nakonec a dál se soustředil na koberec. Byla jsem poněkud pobavena nad jeho sklíčením, ale bylo od něj hezké, že mě šel hledat. Jacob nic takového neudělal, ale dodržel mé přání- nešel za mnou. A teď, komu o mě jde víc. Jacob udělal to, oč jsem ho požádala; Paul to porušil, ale to proto, poněvadž se o mě bál. Toť otázka...

Pohled Jacoba:

Dvě hodiny... Už dvě hodiny!  Mumlal jsem si pořád a snažil se zůstat v klidu a nejít jí hledat. Tolik mne ale užíralo svědomí, že jí nejsem nablízku... Na druhou stranu mi to výslovně zakázala a co řekne, to chci respektovat. Alespoň do doby, než se jí zase něco stane a bude mě potřebovat.
A něco mi říkalo, že to za moc dlouho nebude... "Jacobe!" Zavolal táta a já za ním uháněl jeleními skoky. "Co se děje?" Zeptal jsem se ho a zul se v předsíni, abych mu nezkazil radost z čisté podlahy. "Mia volá, to se děje." "Mia?!" Vykřikl jsem a vrhl se pro telefon. "Pomalu!" Umravnil mě a rozjel se do kuchyně. "Kluk jeden paličatá.." Zamumlal si, než opustil předsíň. "Haló?" Řekl jsem do telefonu. "Jacobe, to jsem já, Mia." "Já vím." Opáčil jsem. "Mohl bys pro mne zajet k Paulovi?" Zeptala se a já vzteky málem rozmačkal mobil...

Pohled Mii:

"U Paula?!" Vykřikl do telefonu a mně málem zalehlo ucho. "Lásko, klid ano?" Řekla jsem a chvíli se  nic neozývalo. "Haló?" Řekla jsem ještě jednou, ale nic. "Když jsem se koukla na mobil, byla vybitá baterie. "Tak snad přijde. ." Prohodila jsem vesele a dala si mobil do kapsy. "Ten tu bude do 5ti minut, kdy z slyšel, u koho jsi." Zasmál se Paul. "Ani bych se nedivila." Řekla jsem si nadsázkou a namířila si to k ledničce. "Za tu půl hodinu, co tu jsi, taks tam byla pětkrát." Řekl Paul a měl pravdu. Měla jsem chuť, ale při nejmenším jsem vůbec nevěděla na co. Jogurt jsem nechtěla, na housku jsem ani nemohla pomyslet... Prostě mě honila mlsná...

"Proč jsi tam byla?!" Začal zničeho nic Jacob, když jsme dorazili k nám domů.
"Áha... A zase začne hádka..." Řekla jsem znuděně a opřela se o stůl. "Ne... Jen  chci vědět, cos tam dělala..." Řekl klidně, což mě v jeho případě dost vyvedlo z míry. "Já nevím... Nejspíš jsem se praštila o větev a on mi prostě chtěl pomoct..." Ano, já uznávám, že jsem to trošku poupravila, ale kdybych mu řekla pravdu, to by bylo zas Mio tohle a Mio tamto... Ne, díky...
"Aha.." Zabručel a dál se o to nijak zvlášť nezajímal. V jeho případě mě to mile překvapilo, protože on nebýval ten, který by nad něčím takovým mávl rukou...
                    
                             ***
Žaludek mi svíral divný pocit a ruce se mi třásly. Nohy mne nemohly udržet a nejspíš proto jsem byla na čtyřech, težce oddechujíc a hlas nepopadajíc. Kdykoli jsem zvedla hlavu, abych něco řekla, ozval se strašný řev a já ji ihned sklopila zpátky. Nebylo možné odejít, když mne nohy neposlouchaly a jen steží jsem mohla udržet oči otevřené, když mne příšerně pálily a slz mi teklo jako z vodopádů. Párkrát jsem zamrkala a zkusila se dotknout oka. Bolelo to jako čert! Jako bych byla uvězněna sama v sobě a nemohla se dostat ven. Snažila jsem se posbírat poslední zbytky sil,  zvednout hlavu a přestát to strašné řvaní. Hlava mi třeštěla jako nikdy předtím a třas se z rukou přenesl na celé tělo. Připadala jsem si jako mravenec mezi stádem slonů... Jen jsem čekala,kdy mne něco zničí... "Bezmoc... Bezmoc..." Opakovalo se neustále kolem mě a já to nemohla zastavit. Přes celý ten strašný pocit jsem už ani skoro nedýchala... Já nemohla dýchat! Rychle jsem se snažila nahnat trochu vzduchu do mých plic. Neúspěšně... Náhle se přede mnou zjevil nerozpoznatelný oblak prachu a jeho rudé oči na mne svítily už z dálky. "Co chceš?" Podařilo se mi že sebe dostat poslední slova. "Tvůj život..."

Zděšeně jsem se probudila. Jacob vedle mne ještě spal a já ho nechtěla budit. Došla jsem do koupelny a opláchla si obličej. Po několika vteřinách jsem se na sebe koukla do zrcadla a následovalo zděšení. Měla jsem rudé oči, stejně jako ta nestvůra v mém snu. "Bezmoc..." Ozvalo se někde u mě a červena barva z mých očí zase zmizela...

Zde kapitola!😃 Přeji hezký den všem čtenářům.❤