Strach a Život

Prolog

Seděla jsem schoulená v koutě a poslouchala jak se můj Erik rozčiluje. Nechala jsem prkýnko nahoře. Ridley mě objímal a pořád mi šeptal do ucha že to bude v pořádku a různé řeči. Také jsem ho objímala. Nacházeli jsme se ve sklepě, kam Erik moc nechodí, ale veškerá naděje ve mně se rozplynula, když jsem slyšela, jak jde někdo k nám. Přitiskla jsem se k Ridleymu ještě víc, ale o se postavil přede mě a zašeptal: ,,Ať se děje cokoliv zůstaň schovaná."

Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je pažemi. Nakonec jsem přikývla. Připravená na cokoliv jsem seděla v koutě a klepala se strachy. 

Do místnosti vtrhl naštvaný Erik a hned se rozhlédl po místnosti, jenže díky tomu že tam byl tma a v tom mém rohu největší mě nemohl najít. Ridley mu něco říkal, ale já nevnímala. Byla jsem tak vystrašená že jsem se koukala na mého otce se strachem v očích. V krku mě pálily slzy. Zavřela jsem oči a po tváři mi stekla slza, když jsem slyšela Ridleyův křik. 

Zůstaň schovaná

Znělo mi v hlavě. 

Ridley něco říkal a jakoby prosil, ale jenom se místností rozlehl další křik.

Zůstaň schovaná

Z očí už mi tekly proudy slz, ale nevydala jsem ani hlásku. Umím brečet potichu. Když Erik odešel, otevřela jsem oči. Uviděla jsem Ridleyho, jak leží uprostřed místnosti. Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala. Objetí mi neopětoval a já se lekla. Otočila jsem ho čelem k sobě. Chytila jsem se za pusu a vypustila vzlyk. Sice byla tma a já toho viděla málo, ale nějaké ty zranění poznám. Měl roztržený ret, monokl a na tváři se mu rýsoval červený otisk ruky.

Otevřel oči a řekl: ,,Děkuju, že jsi mě poslechla." a pevně mě objal. Objetí jsem mu okamžitě opětovala.