Strach a Život

1.kapitola

Vstala jsem z postele a promnula si oči. Ano, dnes to skutečně zvládnu... po pěti letech půjdu znovu do školy. Pět let se snažím psychicky srovnat s mojí minulostí. A pět let jsem bez Ridleyho... Bez Ridleyho bylo těch pět let jako peklo. Ale člověk si zvykne.

Jak nás rozdělili? 

Sousedka viděla jak nás Erik mlátí, tak zavolala  sociálku. Ta přijela a každého nás poslala do jiného dětského domova. Mně si adoptoval trochu mladší pár. Nová mamka se jmenovala Elizabeth a nový otec se jmenoval Seth. Bylo jim asi něco přes dvacet.

Zvedla jsem se z postele a mrkla do skříně. Upřímně je mi jedno co si dneska vezmu, ikdyž je to pro mě moc důležité. 

Oblékla jsem se do džín a černočervené košile. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Už od narození mám takovou zvláštní barvu vlasů. Mám je hnědé akorát konečky mám blonďaté. Ještě jsem si nasadila svoje černé brýle a mohla jsem jít dolů.

Sešla jsem schody a koho neuvidím? Elizabeth.

,,Ahoj! Jak jsi se vyspala?" usmála s na mě. Byla jsem z toho jak se usmívá celá nesvá.

,,Ahoj... jo. V pohodě." nejistě jsem se usmála a sedla si ke stolu.

,,Chceš dneska něco podniknout? Jako třeba jít do Zábavného parku?" zeptala se a dělala mi snídani. ,,Dneska jdu do školy, Elizabeth." odsekla jsem chladně. ,,No jo... chceš buď super zábavný park, nebo nudnou školu?" zeptala se a s úsměvem se na mě otočila.

Něco tu nehraje...

,,Elizabeth, já jdu do školy." řekla jsem ještě chladněji. ,,Připravovala jsem se na to pět let. Pět let a nehodlám to vzdát na poslední chvíli." řekla jsem pevně. Elizabeth stiskla rty do tenké čárky. ,,No dobře no... tak běž!" hodila mi na stůl sendvič a odešla. nechápavě jsem se dívala na místo, kde stála.

Nakonec jsem usoudila, že sendvič esním, ale nechám si ho až přijdu. Přece jenom, máme  dvě hodiny, což je podle mě na střední školu dobré.

Vzala jsem si malý batoh s pitím a vydala jsem se ke dveřím. Otevřela jsem je a přede dveřmi stál Seth s klíčema v ruce. Asi chtěl odemknout. ,,Ty tam přece jen jdeš?" zeptal se Seth nadšeně. Přikývla jsem. Pevně mě objal a popřál mi štěstí. Pak mi s úsměvem zabouchl dveře před nosem. Na ty dveře jsem zírala ještě asi pět vteřin, než jsem se vzpamatovala a šla směrem ke škole.

Od školy jsem asi tři minuty, takže jsem šla pomaleji.

Když už jsem přece jenom byla před školou, tak jsem se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř. Vevnitř byl velký rozruch. Obklopil mě dav lidí a každý šel někam jinam.

Moc lidí...

Pomyslela jsem si, ale odolala pkušení vzít nohy na ramena.

Jenom najít mojí třídu...

A začala jsem hledat.

Jo! Támhle je!

Zaradovala jsem se v duchu, když jsem uviděla moj třídu.

Vešla jsem do ní a hned zaujala místo ve čtvrté lavici u okna. Dlaně jsem pevně přitiskla na lavici a snažila se ignorovat všechny pohledy, které na mě lidi ze třídy upírají.

Nádech, výdech, nádech, výdech...

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Otevřela jsem oči a můj pohled zabloudil ke dveřím.

Chytila jsem se za pusu a vytřeštila na tu danou osobu oči a ptala se sama sebe, jestli to co vidím je pravda.

Ve dveřích stál vysoký černovlasý kluk s elektricky zelenýma očima. Koukal se na mě se stejně šokovaným výrazem.

,,Sary..." zavolal skoro neslyšitelně, ale já ho slyšela.

,,Ridley..." zavolala jsem stejně jako on.