Krví Malované

Boj o život....

Bylo ráno... Nevěděla jsem co se stalo večer,  ale moc dobře jsem si stále pamatovala co jsem viděla. Vyšla jsem z pokoje abych mohla dojít na snídani.  Udivila jsem se, Max nikde normálně vždy býval u snídaně.  Říkala jsem si že jsem asi přišla pozdě, že jsem prostě dlouho spala. V hlavě mi proběhlo spoustu myšlenek a emocí.  Narovnala jsem se a přes záda mi projel nepříjemný mráz. Cítila jsem se jako bych měla touhu ho zase vidět,  toho tvora,  moje zrcadlo. Rozešla jsem se směrem k hodinám které byly na chodbě, bylo půl osmé tak jsem moc dlouho nespala. Vydala jsem se tedy zpět do kuchyně. Připravila jsem na tác snídani a s podnosem jsem zamířila k Maxovi do pokoje. Zaklepala jsem na dveře. Nic. Znovu jsem zkusila zaklepat. Zase nic. Chvíli jsem čekala, ale nikoho jsem neslyšela. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Max ležel na posteli, ani ne nehnul, vypadalo to jako by byl mrtví. Položila jsem snídani na jeho noční stolek a zkontrolovala jsem mu tep. Byl v pořádku. Hlavou my proběhlo spoustu myšlenek, ale jedna se tam držela po celou dobu. Ta touha jít znovu domů. Teď byla příležitost utéct, vidět znovu svojí mámu, ale stejně jsem měla pocit, pocit jako bych tu měla zůstat, né kvůli Maxovi, ale kvůli Tomu. Otočila jsem se směrem k obrazovce kde byla dvanáctá "kobka". Nikde jsem ho neviděla. Zatajil se mi dech. Kamera totiž ne ukazovala na  dveře abych mohla zjistit zda tam je. Uslyšela jsem za sebou šum. Max se probral a sedl si na postel. Došla jsem k němu a klesla si na zem před něj. ,, Jsi v pořádku? " zeptala jsem se.,, Jo, nestarej se" odsekl mi a zvedl se. Došel k obrazovce a projížděl pohledem kobky. ,,Co se stalo ve dvanácté kobce? " zeptal se mě. Podívala jsem se na obrazovku. Stal přímo proti kameře a něco říkal, mikrofony bohužel nejsou tak silné takže jsme nic neslyšeli. ,, Nevím " odpověděla jsem mu. ,, Ty jsi u něj byla, že ano!? "  otočil se na mě. ,, No.. Emm..  Jo proč? " obrátila jsem pohled k němu. Nic neodpověděl, vzal si jen kabát a odešel ke kobkám.
Vyrazila jsem potichu za ním. Doběhla jsem ho, ale jen tak aby mě neviděl. Vzal si brokovnici a vlezl do dvanáctky. Slyšela jsem výstřel. Doběhla jsem ke dveřím a koukla dovnitř. Maxovi se klepali nohy ale přesto zůstal klidný rukami. Trefil, ale nevipadalo to že by ho zabil. Začal se totiž zvedat. Vyskočil, ale ne po Maxovi ale po mě. Narval mě do kapsy naproti. Třískl mi hlavou o zeď.  Snažila jsem se ho něj ale uchytit nebo kopnout ale nešlo to. Neměla jsem sílu. Hodil mě do rohu. Pomalu se přibližoval. Max se koukal jak se mě chystá zabít. Byla jsem vykepaná, ale života jsem se opravdu ještě vzdát nechtěla. Usmál se, poprvé se usmál, jeho zuby, byly špičaté. Nevěděla jsem co dělat. Vzala jsem tedy kamínek, který ležel vedle mě. Už byl u mě. Klepali se mohou nohy. Bylo to jako bych se koukala do ničeho. Najednou jako by neměl oči. Nadechla jsem se a stiskla kamínek. Našla jsem tu nejostřejší hranu. Už chtěl kousnout. Zarazila jsem mu kamínek do hrdla a znovu vytáhla. Zastavil se nade mnou. Byla jsem najednou cela od krve. Avšak takovou radost ze smrti druhého jsem dlouho neměla. Kopla jsem do něj a on se svalil. Vytáhla jsem z kapsy blok a pero. Nabrala krev a namalovala jsem si ho. Bože to byl úžasný pocit. Zvedla jsem se a odešla k Maxovi. Ukázala jsem mu malbu a on jen přikývl a dodal ,, zítra ho zapálím a ty mi zas něco namaluješ .  Přivezli cestou bílé maso." Dokončil a odešel s úsměvem. Ještě jednou jsem se otočila na zamčené kobky a poslední dvě které nyní už také byly zamčené. Rychlým krokem jsem odešla do svého pokoje a lehla únavou.