Hetalia oneshots aneb jak jsem divná

Sušenky

Celé setkání mne pozoroval se svým perverzáckým úsměvem. Ten žabí ksicht mě jednou přivede k šílenství. Něco bylo špatně. Setkání je u konce a ten přiblblej francouz nepromluvil ani slovo proti mé osobě. Nelíbil se mi jeho nový přístup. Ani neměl potřebu vynadat mi po setkání. To bylo poprvé co jsme se na setkání nepohádaly. No nevadí.

Došel jsem domů a uvařil si čaj. Jedinou věc na celém světě kterou opravdu umím uvařit. Když tak nad tím přemýšlím, mohl bych něco zkusit. Ovázal jsem si svou zástěru kolem pasu a dal se do toho.

Mouka, cukr, vejce, mléko... Zamíchat, rozválet, vykrojit a do trouby. Mám velmi dobrou náladu. Ještě pět minut a mohu to vytáhnout z trouby.

Stále přemýšlím proč se Frencis choval na setkání tak divně. Pět minut uteklo jako voda a já se jal vyndat plech z trouby. Vypadalo to báječně, vonělo to a možná to bylo i jedlé. Vypadalo to mnohem lépe než obvykle. Jednu jsem ochutnal. Neuvěřitelné. Konečně se mi to povedlo. Obdivoval jsem svou práci, když tu náhle zazvonil zvonek.

Povzdychl jsem si. Kdo by to mohl být. Že by sousedi zavolaly provizorně hasiče? Pošták? Načekaná návštěva? Francis. Kdo jiný?

,,Co tu chceš žabáku?" Zeptal jsem se ho. ,,Bonjour Arthur. Ty se opět pokoušíš vařit?" Vyřkl větu která mě moc nepotěšila.

,,Ano. Problém?" ,,Ne jen.. nemám zavolat hasiče?" Jen co se tu ukázal ten žaboksicht, mám špatnou náladu. ,,Ne! A jestli dovolíš mám něco v troubě." Řekl jsem a chtěl zavřít dveře ale ten žabožrout mi tam strčil nohu. ,,Ale Artie... Není slušné nechávat staré dobré přátele venku když přišly k tobě na návštěvu." Každou vteřinou mě štve víc a víc. ,,Prosím odejdi." Požádal jsem ho ještě klidným hlasem. ,,Artie... to není pěkné." Jeho sladký melodický hlas mi už leze na nervy. Zvlášť ty kraviny co zněj lezou. ,,Vypadni!" Zakřičel jsem na něj. Chvíli na mně překvapeně zíral než se zase vzpamatoval. Zase se na mně zahleděl tím pohledem jako na setkání. Couvl jsem, když se ke mě přiblížil. Vstoupil a zavřel dveře. Znovu se ke mně přiblížil. Chytil moji tvář a začal mě líbat. Couval jsem a snažil se mu vykroutit. Docouvali jsme do kuchyně. Omylem jsem schodil plech se sušenkami.Rána nás nachvíli probrala. Frencis koukal co se stalo.

Vyvolal ve mě vztek. Slzy se mi skutálely po tvářích. Sušenky které se mi poprvé v mém životě povedly byly rozsypané všude po podlaze akorát k vyhození.

Byl jsem smutný protože byly opravdu dobré, ale zároveň jsem byl plný vzteku protože za to mohl Frencis.

,,Mon cher, děje se něco?" Zeptal se ten bastard nevinně. ,,Rozsypal jsi mi sušenky." Špitl jsem.

,,Proto plášeš? Protože se ti rozsypaly tvoje hrozné sušenky které nikdo nejí protože jsou nechutné?"

Chvíly jsem byl ticho. Ten bastard mě opravdu moc naštval. Sebral jsem se a utekl z domu.

Francis se rozběhl za mnou. Naštěstí pro něj neumím moc rychle běhat. Chytil mě za loket a přitáhl k sobě. Objal mě a utěšoval.

Ten bastard. Stejně mu jednou ukážu...