Hope McCall ✔️

H O S P I T A L

H O P E

Prudce se posadím. Rozhlédnu se kolem sebe. Dva lidi. Všude bílo. Ostrá světla. Začnu sebou šít. Podívám se na ruku. Něco do ní vede. Prudce to vytrhnu.
Někdo mi položí na nohu ruku. Ucuknu tak moc, že spadnu na zem.
,,Běžte ven!" první co zaslechnu čistě. Jsem si celkem jistá, že na mě někdo celou dobu mluvil, ale nejsem schopná říct kdo a co vlastně říkal.

Položí mi ruce na ramena. Zvednu pohled a zjistím, že je to doktor Geyer. Liamův nevlastní táta.
,,Hope? Jsi v nemocnici. Omdlela jsi na hřišti. Přijela pro tebe sanitka. Rozumíš mi?" kývnu. Pomůže mi zpět na nohy, když se však postavím, syknu bolestí. Doktor mě navede zpět do postele a zavede opět kapačku.
,,Máš zvrtlý kotník, budeš teď dva týdny nosit ortézu a dostaneš domů berle." zavrtím se v sedě. Do teď jsem si neuvědomila jakou bolest mi působí moje břicho. Zamračím se.
,,Děje se něco? Potřebuješ prášky na bolest." pohodím rameny.
,,Moje břicho." řeknu jen. Odloží mou složku na stolek u hlavy postele.
,,Prosím, lehni si." prostě tak udělám. Vyhrne mi mé průhledné triko a trochu braletku. Zamračí se a podívá se mi do očí.
,,Řekni jestli to bolí." trochu zatlačí na mé břicho. Zavrtím. Posune se. Nic. Posune se druhým směrem.
,,Au!" vykřiknu. Kývne a shrne mi zpět braletku a následně triko.
,,Obávám se, že máš zlomené pravé i levé žebro." zavřu oči a prohrábnu si vlasy.
,,Předepíšu ti nějaké prášky na bolest. Obvážu ti to, ale víc nemohu udělat. Zahojí se to brzy, jen musíš protrpět tu bolest." oznámí mi situaci.
,,Jen?" řeknu ironicky. Vezme zpět mou složku a udělá do ní pár poznámek.
,,Půjdu to říct tvé matce a bratrovi. Čekají venku." dojde ke dveřím a pootevře je.
,,Je tu Sheriff Stilinski. Může jít dovnitř." kývnu i když bych byla nejradši sama.
,,Hope?" vejde dovnitř a zavře za sebou dveře.
,,Jak se daří?" sednu si na posteli a pohodím rameny. Než má šanci se na cokoliv zeptat, vejde dovnitř moje máma. Dojde ke mě a chytne mě za ruku.
,,Můžu se tě zeptat na pár otázek?" opět kývnu.
,,Pamatuješ si co se stalo před tím, než jsi omdlela?" zavřu oči a přemýšlím. Stojím na hřišti. Křiknu na Maliu. Ticho. Samota.
Prudce otevřu oči. Podívám se na Sheriffa.
,,Trochu." v půlce slova mi přeskočí hlas. Sheriff si vymění pohled s mámou. Nekomentuju to. Je mi to jedno.
,,Víš jak se ti stala tahle zranění?" opět přemýšlím. Jsem v chodbě ve škole, Stiles nemůže dýchat. Letím vzduchem.
,,Stiles!" řeknu jen a podívám se na Sheriffa.
,,Je v pořádku?" zeptám se slabým hlasem. Sheriff odloží svůj blok a zastrčí si ho do kapsy.
,,Je venku. Zavolám ho dovnitř. Bude lepší když tvou výpověď uděláme jindy." kývnu. Sheriff odejde, ale mamka ještě chvíli zůstane.
,,Zlato, už jsi v pořádku, nemusíš se bát." usměju se. Falešně. Samozřejmě, že mám strach, když po mně chodí ten samej chlap dokola a dokola a ubližuje mojí rodině.
,,Můžu jít domů?" starostlivě se na mě podívá. Nakonec však jen kývne.
,,Doktor Geyer říkal, že můžeš mít lehký post-traumatický stres. Byla jsi mimo dlouho. 7 hodin. Nevíme co s tebou ten náraz udělal. Nebo co ty jsi udělala na tom hřišti..." zamračím se. Co jsem udělala.
,,Ty si to nepamatuješ?" zavrtím hlavou.
,,Ehm, Scott i ostatní říkali, že se to stalo hodně rychle. Ten chlap natáhl proti vám ruku, stoupla jsi si před Stilese. Změnili se ti oči, pak jsi se Stilesem odletěla, stejně jako všichni ostatní a ten chlap se vypařil." vytřeštím oči. Srdce mi začne bušit rychleji.
,,Neboj, nic se nestalo, nikomu jsi neublížila, všichni jsou trochu potlučení, ale jsou v pořádku. Ty jsi se ale neprobílala, Scott zavolal záchranku. Už jsme se začínali bát.." stisknu jí ruku.
,,Jsem v pořádku." kývne. Otevřou se dveře.
,,Můžu?" přikývnu.
,,Stejně musím vyplnit nějaký papíry, když chceš jít dneska domů." s těmito slovy máma opustí místnost.

,,Hej!" dojde k mé posteli Scott.
,,Jak je?" vyhrnu si triko a ukážu mu mé modrající břicho ze zlomenin.
Chytne mě za ruku a dá mi pusu na čelo.
,,Promiň, že jsem tam nebyl!" posadím se.
,,Ale byl! Nemůžeš vyhrát všechny moje boje." pomůže mi se postavit.
,,Co se teda doopravdy stalo?" zvednu k němu pohled.
,,Jak řekla mamka, postavila jsi se před Stiles a pak si nás všechny odrazila." odpoví. Zkousnu si ret.
,,A moje oči?" musím to vědět.
,,Vím, že se změnili. Máma mi to řekla, podle Stilesova pohledu na mě to vím taky." začnu když se k ničemu nemá.
,,Jo, změnili se, ale.." mávnu na něj rukou. Nestojím o lítost. Nebo ujištění, že to nic nemění. Potřebuju pravdu.
,,Jak?" zvedne na mě obočí, páč nepochopil, co tim myslím.
,,Barva." upřesním.
,,Ehm, oranžová." zamračím se. Vím, že mi něco tají.
,,Ne jako má Kira, spíš, ehm,..." neví jak se vyjádřit.
,,Sytě oranžová?" hádám. Přikývne.
,,Jak jsi to.."
,,Už jsem je někde viděla." přeruším ho. Podá mi berle opřené vedle dveří.
,,Kd.." ještě to ani nedořekne a okamžitě ví.
,,Ten chlap v kápy!" kývnu a otevřu dveře. Na chodbě stojí pouze Malia, která pochoduje sem a tam.
,,Hej!" promluvím. Zastaví se a otočí se na mě.
,,Hope! Jsi v pořádku?" řekne předtím než mě obejme.
,,Jo, pohoda jahoda!" odtáhne se a já se rozejdu směrem k recepci.
,,Díky za záchranu, mimochodem!" usměju se a kývnu.

Dál k recepci dojdem v tichosti. Jdu před nimi a Scott s Maliou mě v tichosti následují. Než však nemocnici opustím, musím podepsat pár papírů a nakonec si vezmu prášky na bolest, ke kterým dostanu poučení, kdy a kolik jich brát.
Před nemocnicí stojí pouze Malii auto. Žádná motorka. Asi jeli rovnou ze školy.
Venku už je tma a chladno. Naštěstí jakmile nastoupíme do auta, Malia lehce zatopí.
***
Když Malia zaparkuje na naší příjezdovce, všimnu si, že se uvnitř svítí. Vzbudí se ve mě panika, že je to chlap v kápy.
Začne se mi klepat ruka a nemůžu popadnout dech. Ani si nevšimnu, že Malia a Scott už vystoupili. Ani že mi Malia z kufru vyndala berle a Scott mi otevřel dveře, čeká až vylezu.
Zhluboka se nadechnu a vystoupím. Převezmu si berle od Mal.
,,Jsi v pohodě?" zeptá se Scott.
,,Jo! Je u nás někdo?" podívám se směrem k domu.
,,Jo! Poslal jsem smečku k nám, aby zkontrolovali dům." kývnu a rozejdu se dovnitř.
Před dveřmi se zastavíme, Scott vytáhne klíče z kapsy a odemkne. Nechá projít Maliu první a já ji následuji. Scott vejde jako poslední a zamče dveře.
Vejdeme do obýváku a všichni k nám zvednou pohled. Malia stojí přede mnou, takže mě lekho přehlídnout.
,,Tak? Už se probrala?" snaží se svou nervozitu zakrýt Stiles.
,,Jop." ozvu se. Malia projde dál do místnosti. Když mě spatří, všichni se zvednou ze sedačky. Nejdřív ke mně dojde Lydia.
,,Jsi v pohodě?" kývnu.
,,A ty? Slyšeli jsme tě křičet!" zeptám se. Přikývne.
,,Někdo měl zemřít, ale ty jsi ho zachránila!" usměju se. Nakonec mě obejme a dojde ke Scottovi. Něco si začnou povídat.

Všichni se u mě vystřídají, až na řadu příjde Stiles.
,,Hej." stojí přede mnou.
,,Hej." pousměju se.
,,Abys věděla, hned bych si s tebou vystřídal místo. Já musel s Isaacem a Coachem na poškolu. Dovedeš si představit.." rozesměju se. Opřu si berle o stěnu a obejmu ho.

Chvíli tam jen tak stojíme, ale nechceme, aby chytli nějaký podezření, tak se musíme odtáhnout. Vezmu si zpět své berle a dojdu si sednout do křesla.
Hledím do země a přemýšlím. Jak je možný, že máme stejnou barvu očí nebo co mělo znamenat to, že mám oči po matce nebo proč jde vůbec po mně? Navíc ve škole se snažil ublížit Malie, proč ne Scottovi?
,,Hope! Posloucháš nás?" zvýší hlas Scott. Trhnu sebou a zvednu k němu pohled.
,,Cože?" zeptám se. Zamračí se.
,,Jsi si jistá, že jsi v pořádku?" dojde ke mně a dřepne si přede mnou, aby jsme byli ve stejné výšce.
,,Ehm, jo! Jen jsem trochu mimo." vysvětlím. Napůl je to i pravda. Scott se narovná a zopakuje, to co říkal předchvílí.
,,Říkal jsem, že se vrátíme do školy a pokusíme se zachytit nějakej pach nebo něco." jen přikývnu.
,,Lydia s Kirou tu zůstanou. Budou na vás dávat pozor. Zbytek jde se mnou!" rozhodne Scott a už se má k odchodu, když ho zastavím.
,,Na nás?" otočí se na mě zpět čelem.
,,Na tebe a Stilese." zvednu obočí. Podívám se na Stilese a prohlédnu si ho jestli mu přece jen nic není.
,,Vždycky když se ten chlap v kápy objeví, jste tam oba. Možná nejde jen po tobě, musíme zjistit, co od vás potřebuje a jaká je mezi váma dvěma spojitost." opět jen přikývnu.
Nemám chuť se s ním hádat a spojitost mezi mnou a Stilesem? Hm, nic mě nenapadá. Možná jen, že je to můj kluk a s největší pravděpodobnosti je to moje kotva, ale to nebude ono. Určitě ne!

Scott ke mně ještě dojde a obejme mě, když se mě však dotkne, zčernají mu žíly. Rychle se od sebe odtáhneme.
,,Hope?" než však pokračuje, zavrtím hlavou.
,,To je v pohodě, Scotte." tentokrát však zavrtí hlavou on.
,,Víš, že ti můžu vzít bolest." jen se otočím a odejdu ke schodům.
,,Není třeba, protože je mi fajn!" křiknu na něj.