ZTRACENA

PROLOG

MIA

22.listopadu 2016

Už je to pár dní, co se mi zhroutil svět. Ten den byl ze všech nejhorší, ale začal zcela normáně. Kdybych jen tušila, co se stane..

Ráno jsem vstala a normálně se nasnídala. Byla jsem na cestě do školy a na místě, kde mě měla čekat moje nejlepší kamarádka nikdo nebyl. Volala jsem jí, ale nebrala to. Řekla jsem si, že je asi nemocná a šla jsem. Celý den nebyla ve škole, ale nijak jsem to nehrotila. Když jsem přišla domu, tak se stala ta nejhorší věc. V tu chvíli jsem přišla o všechno. Otevřela jsem dveře a v nich stála máma se slzami v očích.

Nechápala jsem, co se děje. Objala mě a řekla, že se musíme jít posadit. Dlouho jsme jen seděli a já čekala na vysvětlení.

"Už tady není... Není s námi.." řekla se slzami.

"Kdo? Kdo tady není?" Nechápala jsem.

"Zoe. Není tady."

"Co? Vždyť tady ani nemá být! Co se stalo mami?!"

"Vzala si život.."

Došlo mi to. Opravdu.

Začala jsem se hroutit. Běžela jsem pro nůž. Už jsem tady nechtěla být. Máma mě zastavila a objímala mě. Spadla jsem na zem, neskutečně jsem brečela, ale nebyla jsem schopna nic říct. Jakoby všechno na světě zmizelo, už jsem nechtěla nic, jen jí.

"Jak?" Vypadlo ze mě.

"Ona..Podřezala se. Omlouvám se.. Nechci být tak upřímná, ale chci, aby si věděla všechno, co jen jde."

Nikdo mi nemohl pomoci, nebyla slova na tuto bolest. Byla to skutečnost a já to dobře věděla, vždycky jsem byla člověk, který vidí věci tak jak jsou. Po tváři se mi koulely horké slzy. Nebylo nic, co by mi pomohlo. Asi si říkáte, že jsem blázen, ale já opravdu vím, že to není sen. Zapadalo to do sebe. Zoe byla mojí nejlepší kamarádkou už od školky. Byla pro mě vším. Asi to zní pošetile, ale neuměla jsem bez ní žít. Nechtěla jsem bez ní žít, ale už je pozdě. Poslední dobou se chovala divně, ale tohle by mě nikdy nenapadlo.