ZTRACENA

1.

Zoe
1.září 2016

Zase začíná škola. Dneska se mi vůbec nechce, ale nic jiného mi nezbývá. Alespoň tam bude Mia, moje jediná záchrana. Na Maxe se ani netěším, ani nemám důvod. Vím to. Vím, že má jinou.
Mia! Rozběhnu se, abych ji objala. Chtěla jsem jí říct o Maxovi, ale rozmyslela jsem si to. Najednou chci, abych všechno věděla jen já. Nechci ukazovat svoji bolest, nechci aby viděla, že trpím. Ona si to nezaslouží..
První hodina, přežila jsem ji. Při odchodu si mě Max chytí. Dělám, že o ničem nevím a políbím ho.
S Miou strávím celé odpoledne a večer jdu domů. Ležím v posteli a najednou mi někdo píše. Neznám ho, ale odepíšu. Píše si semnou celý večer a je milý. Říká, že mi zatím neřekne, kdo to je. Začínám mu věřit. Zda se, že mi rozumí.
V tom přijde do pokoje máma a řve na mě, protože jsem zapoměla pověsit prádlo. Já jen zatnu pěsti jako vždy a nějak se přes to přenesu. Neznámý se po odchodu mámy ptá, co se stalo. Řeknu mu to. Řeknu, že po mně matka zase řvala a také mu řeknu, že na mě řve poslední dobou pořád.
Druhý den jdu zase do školy, ale po cestě se mě Mia zeptá, co Max. Odpovídám, že dobrý.
"Vy už spolu nejste?"
"Jo, jsme.."
"Ale řekla by jsi mi, kdyby se něco stalo, viď?"
Začínám mít výčitky. Měla bych jí to říct, ale nechci.
"Jo."
Odpoledne mám jít s Maxem ven, ale já nechci. Nakonec jdu, aby mu to nebylo divné.
Při polibku mám otevřené oči a líbám ho jen z donucení. Zdá se mi to nekonečné. Vpíjí se do mne jako dravec, ale já si připadám bez duše. Konečně to skončí! Předstírám, že mi volá matka a že musím jít domů. Jsem zachráněna.. Doma se s brekem svalím na postel. Nechci s ním být, jeho přítomnost ze mě vysává všechnu energii.
Domů zase přišla moje matka a začala na mě řvát. Po chvíli si všimla, že brečím. Doufala jsem, že přestane, ale místo toho mě seřvala ještě víc.

"Proč zase bulíš?!"

"Nestarej se."

Přilétla mi facka. Odešla a práskla dveřmi. Proč mě musí tak nenávidět?