ZTRACENA

4.

Mia

23.listopadu 2016

Uviděla jsem, jak vstoupila. To bylo poslední, co si z toho dne pamatuji.

Probudila jsem se v bílém pokoji na nemocničním lůžku a někdo mě držel za ruku. Byla to Zoe a hned za ní stála mamka. Když si všimli, že sem se probrala, tak se mě hned ptali, jestli je mi líp.

Jak by mi asi tak mohlo být? Bolest mi projížděla celým tělem a mě dělalo problém jenom pohnout hlavou. Stiskla jsem Zoe ruku a doufala, že jí to bude stačit jako odpověď.

"Vidím, že si máte co říct, tak vás tu chvilku nechám." řekla mamka a odešla asi na chodbu.

"Ten hajzl tě málem zabil!" tahle slova mě rozbrečela. Jak jsem mohla být tak hloupá?

"Já..." snažila jsem se ze sebe něco dostat, ale moc to nešlo. "Jak?..."

"Nevím, proč ti to udělal, to mi budeš muset říct ty a on to bude muset vysvětlovat policii. Ale teď už je dobře, ano?"

"Pohádali jsme se." řekla jsem křečovitě a uviděla její smutný výraz. 

"Teď mi to neříkej. Počkám, až ti bude líp, teď odpočívej. A jsem tu s tebou, ano? Nikdy neodejdu.Budu tu s tebou navždy... Já slibuji."

Jak hloupá slova, že? Až teď si to uvědomuji... Jak jsem něčemu takovému mohla věřit? Slovo "navždy" je jedna velká lež, která má sloužit k předávání falešných nadějí. V tu chvíli jim ale věříte. Kdybych jen věděla...

"Děkuji..." A potom jsem usnula. Po několika dnech mě pustili domů a všechno šlo krásně.

Šli jsme spolu na gympl. Byly jsme zase ty holky, které nemohlo nic rozdělit. Byly jsme jako siamská dvojčata: všude spolu. A mělo to tak být navždy, ale není.

Pořád nechápu, proč mi to udělala. Pořád se usmívala, vždycky vypadala šťastně. Už nějakou dobu jsem ji neviděla se nesmát. Zjevně byla odborník v přetvařování. Jen jednou jsem ji viděla, jak se ve škole zhroutila. Myslela jsem si, že se něco stalo jenom v ten den.

Ale když se na to podívám zpětně, tak musela skutečně trpět. Musela na tom být tak špatně, že se poprvé zhroutila před ostatními. Proč jsem si toho sakra nevšimla a nepomohla jí ještě v čas?

Začalo se mi dělat černo před očima. Najednou seděla skrčená kousek přede mnou, měla ruce od krve. Ukazovala mi řezné rány, které měla na rukou. Nebyly nějak hluboké, ale byly tam. Měla pořezané obě předloktí a najednou se zvedla. 

"Proč si mi nepomohla? Proč si mě nezachránila, když byl ještě čas? Teď budeš muset žít s tím, že si mě zabila. Volala jsem o pomoc, ale ty si nepřišla!"

"C.. cože?"

"Ty si mi opravdu věřila, že mám ty škrábance od kočky? Si hloupá. Tak moc hloupá Mio. Jsem teď kvůli tobě mrtvá, vidíš?"

Najednou se jí začaly rány prohlubovat a objevila se jedna ohromná na každé ruce. V té na pravé ruce měla ještě pořád kousek žiletky a šla ke mně. Byla celá od krve a plížila se ke mně jako zombie. Byl to to nejhorší, co jsem kdy viděla. Potom zvedla ruku a ukázala ne mě. Udělala se jí pod nohama ohromná louže krve.

"Za tohle můžeš ty! Nikdy bych nezemřela, kdyby si mi pomohla!"

Pak všechno zmizelo. "Kurva!" Zařvala jsem a potom jsem zjistila, že ležím v posteli ve svém pokoji.