ZTRACENA

2.

Mia
23.listopadu 2016

Ráno jsem se probudila kolem desáté a šla jsem se nasnídat. Uviděla jsem dveře a při pohledu na ně jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Znovu jsem se rozbrečela a nebylo mi pomoci.

Ztratila jsem ji. Opravdu jsem ji ztratila a už ji nemohu vrátit. Asi si říkáte, proč pro mě tolik znamená. Ten příběh je delší, ale já vám ho povím a to hezky od začátku.

Byly mi tři roky a měla jsem jít první den do školky. Vůbec se mi do ní nechtělo a jelikož jsem byla opravdu ubrečené dítě, tak jsem brečela rovnou několik dní dopředu. A pak nastal ten den, kdy jsem tam jít musela. Přivítala mě nějaká učitelka a já s brekem vešla. Všude si hrály děti a já se šla zahrabat mezi hromadu kostiček. Za chvíli jsem uslyšela šílený jekot a řev další holky, která se snažila přeřvat všechny okolo a taky se jí to dařilo. Vyhrabala jsem se z kostiček a uviděla jsem ji poprvé. Zabouchli za ní dveře a ona se šla zahrabat mezi polystyrenové kostky kousek ode mě.
Přišla jsem za ní a svým šišlavým hlasem jsem se zeptala, jak se jmenuje. Odpověděla že Zoe a začali jsme si povídat. Byla to taková ta klasická dětská konverzace, kterou bych vás unudila k smrti. No, každopádně jsme obě zapomněly na to, že tady vůbec nechceme být a začali jsme si hrát. Další den už jsme nešli do školky s brekem, ale těšily jsme se jedna na druhou. Byly jsme takové ty dvě děti, které si hrály jen spolu a nikoho mezi sebe nepustily.

Postupně jsme rostly a stále jsme se bavily jen spolu. Staly se z nás výborné kamarádky a šli jsme spolu na základku. Samozřejmě jsme si sedly spolu a nikdo nás nemohl rozdělit. Ale v páté třídě přišla ona. Ta, která nás jako jedíná dostala od sebe. Nela.

Začala se bavit se Zoe a já neměla nikoho, kromě ní. Začala jsem se kamarádit s jedním klukem, který se jmenoval Charlie. Byl to asi jediný člověk, se kterým jsem se mohla bavit, ale Zoe mi nenahradil. Po nocích jsem brečela a na to, kolik mi bylo jsem to opravdu hodně prožívala. Se Zoe jsme se hodně oddálily a pomalu jsme se i přestaly bavit. Pomlouvala jsem ji společně s Charliem a už jsem ji ani nebrala jako kamarádku.
No a pak mi jednou zavolala a já hovor zvedla. Začala brečet a hrozně moc se mi omlouvat. Divila jsem se, co se stalo, že tak najednou, ale byla jsem ráda. Začaly jsme se zase bavit a já o ni už nikdy nechtěla přijít. Došlo mi, že pro mě moc znamená.
No a potom jsem se postupně zamilovala do Charlieho. Byla to taková ta školní láska, ale byla opravdová. Tedy, alespoň z mojí strany... Samozřejmě Zoe o všem věděla, nebylo nic co bych jí neříkala. Pomáhala mi dát se s Charliem dohromady a zhruba v polovině šesté třídy jsme spolu začali chodit. Kupodivu nám to vydrželo opravdu dlouho, ale potom jsme se hodně pohádali. Byli jsme spolu až do konce deváté třídy, kdy jsme šli odpoledne ke mně. Začal na mě řvát a já mu dala facku. On se ohromně naštval a zbil mě. Po chvíli odešel a nechal mě tam jen tak ležet.
Tekla mi krev z nosu, začaly se mi tvořit modřiny a motala se mi hlava. Myslela jsem, že je to můj konec. Ale pak jsem to uviděla...