Jednodílovky

Something just like...

Všichni odešli. Zbyla jsem sama v zašedlé místnosti plné krys a zápachu moči. Jediné, co mě tu drží, je strach. Strach ze smrti.

Poté, co vojáci opustili město, jsme se s rodiči a malým bráškou Seanem odstěhovali za město. Po válce zbyly většinou jen základy kdysi překrásných domů, ve kterých vládla radost a štěstí. To bylo dřív. Krásné domy, ulice a hřiště plné rozesmátých šťastných hrajících si dětí. Jejich rodiče si posedávali na terásce oblíbené kavárny se svými kamarády a koutkem oka děti sledovali. Všichni byli šťastní a veselí. Pak přišla válka. Krutá a dlouhá. Všichni se schovávali a ti, co šli bojovat, zemřeli. Byly jich tisíce. Z překrásného města se staly trosky. Městská knihovna a úřad sice stály, ale jejich krása a velkolepost pominula. Prostřílené zdi, spadané tašky ze střech. Vyhořelé domy, z nichž zbyly jen očouzené zdi. Hladomor a bída se usídlili v každé rodině, v každém domě. Číhali na obyvatele za rohem malého krámku nebo seděli na pouličních lampách a pohupovali nohama. Líbilo se jim u nás ve městě. Teď už by to řekl každý. Ten, kdo přežil, teď stál plačky u základů svého domu nebo se modlil za zbytek rodiny a doufal v lepší život. Já a moje rodina jsme na tom byli stejně. Oplakávali jsme zemřelé přátele a všechny náležitě pohřbili a pomodlili se za jejich duše, aby nalezly klidu. Ale co potom? Kde se schováme před kontrolní hlídkou cizích vojáků, kteří stále přijížděli a kontrolovali, jestli někdo nepřežil. Koho našli, toho zabili.

Jednoho odpoledne, když jsem hledala s bráškou něco na zklidnění hladu, jsme narazili za troskami města na opuštěnou chalupu. Popraskaná omítka opadávala a ukazovala plíseň živící se na základech zdi. Vypadala opuštěně a po bližším prozkoumání jsme zjistili, že opravdu opuštěná je. To byla naše záchrana. Nastěhovali jsme dovnitř nějakou suchou slámu a pokusili se to trochu zateplit. Bouda, tak jsme jí říkali, se stala naším domovem. Ale na každý týden byla služba, která se vydávala najít něco k snědku. Ne všichni se vrátili. Až jsem zbyla sama. A teď jsem tady. Hladová. Vystrašená. Vymrzlá až na kost. Zoufalá a opuštěná. A co teď? V hlavě se mi otázka přemítá stále dokola a já stále neznám jistou odpověď. Zásoby si musím šetřit, ale jednou dojdou a co potom?

Slyším kroky. Cítím je. Cítím to. Někdo tady je..... Mám strach. Je to voják? Chce mi ublížit? Ví, že tady jsem? Přerývavě jsem dýchala a snažila se zklidnit srdce tlukoucí jako o život. Je normální mít strach ze smrti? Asi ano. Nebo možná ne. Nevím. Vím jen, že mám strach. Veliký strach. Tady už nemůžu zůstat. Není to bezpečné. Pomalu se zvedám, oslabené nohy mě sotva drží. Zásoby už došli a venku je podzim. Spadané listí zdobí okolí svou pestrostí. Dříve bych se nad tou krásou zastavila, ale teď mám na spěch. Tělo mám od slámy celé poškrábané a rozbolavělé. Do rukou beru ještě nějakou slámu a odcházím. Poslední ohlédnutí. I přestože jsem tady zažila chmurné časy je těžké Boudu opustit. Pomaloučku a co nejtišeji zavírám děravé dřevěné dveře. Suché listí mi křupe pod nohama. Okolo mě je nádherná příroda. Za ta léta, co jsem skoro nevyšla ven se všechno změnilo. Okolo rostou vysoké duby a buky, které kdysi byly docela maličké. Jako dlouho jsem tam vlastně žila? Zapomínám na spěch a nechávám se unášet tou nádherou. Pomalu otáčím hlavou, abych zachytila všechnu tu nádheru okolo mě a...... Stojí tam. Zády ke mě s potrhanou čepicí přes uši. Stará potrhaná kostkovaná košile na něm visí, jak je vyhublý, stejně jako ošoupané džíny. Jako by vycítil, že si ho prohlížím, se opatrně otáčí. Má strach stejně jako já. Naše oči se setkali. Strach se pomalu začal vytrácet a nahrazovala ho úleva a ještě něco jiného. Něco, co jsem neznala. Oříškové oči na mě hleděly udiveně. Ty mé byly vykulené. To nebyl voják. Pomalu se ke mě rozešel. Opatrně, jakoby zvažoval každičký krok. Tělo přestalo poslouchat rozum a šlo mu naproti. Proč to děláš? Co ty víš, kdo to je? Křičel mozek, ale mě to bylo jedno. Jako by z něj vyzařovalo bezpečí. ,,Kdo jsi?" optala jsem se. ,,A kdo jsi ty?" Stála jsem jako přikovaná. Bála jsem se, ale jeho pohled mě přesvědčoval, že není čeho. Hnědé kudrnaté vlasy čouhající zpod čepice se uvolnili a spadli mu do očí. Natáhla jsem ruku a odhrnula je. Byl krásný. Byl jako anděl, co mě přišel zachránit. Jeho oči se vpily do mých. Chytil mě za ruku. ,, Pojď. Tady zůstat nemůžeme. Najdou nás." A tak jsme šli. Ruku v ruce směrem k městu.

Byli tam. Vojáci kontrolovali všechny trosky. Nikde nikdo nebyl. Chtěl zabočit. Zastavila jsem se. ,,Co to děláš?" Podíval se na mě zmatenýma očima. ,, Nikdo mi nezbyl. Všichni zemřeli. Všechny je zastřelili. Nezajímalo je, že někde mají třeba rodinu." Slzy mi začaly stékat po tváři. Bolelo říkat to všechno nahlas. Ale i tak jsem pokračovala. ,, Nevím, proč zrovna já. Jsem nic a bez rodiny nejsem ani to nic. Jsem jako duch. I přesto jsem se bála. Bála jsem se smrti. Bála jsem se zemřít sama. Osamělá jako ptáče v hnízdě, které neumí létat a rodiče se mu ztratili. Pak ses objevil ty. A já už se nebojím. Vím, že už dlouho žít nebudu. Takhle to bude lepší." Díval se mi do očí. Slzy mu stékaly po tváři jako mě. Moje nevyslovená otázka zůstala viset ve vzduchu. Pak přikývl. Pomalu a opatrně. Jeho ruce se omotaly okolo mého vyhublého pasu. Složila jsem hlavu na jeho hruď a zaposlouchala se do tlukotu jeho srdce. Uklidnilo mě to. Pomalu se odtáhl a kývl. Rozešli jsme se do města. Společně. Došli jsme až na náměstí, než si nás všimli. Obklopili nás a zamířili zbraně. Začali pokřikovat cizím jazykem. Věděla jsem, k čemu se schyluje. I on, ten "neznámý", to věděl. Už byli u nás. Cítila jsem z nich krev mých známých a přátel. Nesnášela jsem je celým svým srdcem. Zničili mi všechno, co jsem milovala. Všechno, na čem mi záleželo. Neměla jsem strach. V uších mi zněl hlas rodičů, který jsem tak milovala. Vzpomínka na ně mi vykouzlila na tváři slzičku malou jako kapka deště. Pomalu stékala po tváři a za ní další a další. Hodiny mi odbíjeli poslední vteřiny života. Otočila jsem se k Němu. Stáli jsem v objetí a hleděli na sebe. Ozvala se rána. Ne hlasitá jako z kanonu, ale tichá. Přesto mi explodovala v uších a naplnila je. Stalo se to rychle. Střela proletěla mým hrudníkem a letěla dál. Oči mi zatemňovala temnota. Cítila jsem, jak ze mě život opouští. Přestávala jsem vnímat. Všechno okolo mizelo. Ale nebyla jsem sama. ,,Děkuju." Uslyšela jsem a ucítila Jeho rty na těch mých. Byl to jen letmý polibek. A pak jsem se zhroutila na zem. Tělo chladlo. Přitulila jsem se k mé první a poslední lásce a nechala smrt, ať si mě vezme.