Rudá růže [Dokončeno]

2.

„Tady jsi Peny! Hledám tě už asi hodinu!" sedla si na lavičku vedle ní Klarisa.
„Opravdu? To se omlouvám," řekla bez valného zájmu.
„Nic se neděje, ale pojď! Chci si vyjet na projížďku. A mohl by nás doprovodit ten tvůj krásný sluha? Jak on se jmenuje... Maurel?" zvedla se a už šla ke stájím.
„Počkej Kláro!" zavolala na kamarádku a doběhla ji. „Může nás doprovodit, ale jmenuje se Mauricius a není to žádný sluha. Je to poddaný mojí sestry!"
„Stejně se ti divím Penelopo! Jsi vnučkou Karase! Snadno by ses mohla zmocnit trůnu své sestry," zavrtěla dívka hlavou a rozeběhla se ke stáji.
„Já ale nechci trůn! Navíc mám Fredie ráda! A o Karasovi vůbec nemluv. Byl hrozně zlý!" zavolala za ní Peny.
„Ale byl mocný!" odvětila jí Klára.
„Moc není všechno," zašeptala si sama pro sebe Peny a vydala se také ke stájím.
Tam už seděla Klára v sedle svého koně. Vedle seděl na svém černém a obrovském koni Mauricius a za otěže držel Peninu kobylku Sisi.
Sisi byla sněhově bílá kobylka s velkýma a moudrýma očima. Peny měla občas pocit, jako by jí kobylka rozuměla.
„Děkuji," poděkovala Mauriciusovi a usmála se na něj.
„Není zač," oplatil jí úsměv a když se vyhoupla na klisničku a brala si otěže, lehce se dotkl její ruky.
„Potom si musíme promluvit," špitla Peny rychle jeho směrem.
Mauricius jen přikývl a rozjel se napřed.
„Bože ten je tak sladký," poznamenala Klára šeptem. „Škoda, že je to jen sluha."
„Není to sluha!" okřikla ji Peny podrážděně a vydala se za Mauriciusem. Dolehl k ní jen Klářin smích.

Penelopa se posadila na onu lavičku, na které seděla už ráno a zadívala se před sebe.
Projížďka s Klárou a Mauriciem se jí moc nezamlouvala. Klára pořád na Mauricia zírala a házela na něj své krásné úsměvy. A on jí je oplácel.
Klára byla podle Peny velmi krásná.
Byla to menší holka s havraními vlasy až pod kolena, oválným obličejem, oválnýma hnědýma očima a trochu tmavší pletí.
Peny si už všimla, že se za její kamarádkou všichni muži otáčí.
Povahou však Klarisa byla.... Rozmazlená, namyšlená a občas i zlá.
Přesto ji Peny měla ráda. Byla to přece její kamarádka!
„O čem jsi chtěla mluvit?" ozval se za ní Mauricius.
„Lekla jsem se tě!" otočila se na něj.
„Promiň, polekat jsem tě nechtěl," pokrčil rameny a sedl si vedle ní.
„Já...to jak jsi mne ráno políbil..." trochu zaváhala.
„To byl jen omyl," vyhrkl Mauricius. „Jestli nechceš nic jiného tak já půjdu. Klára si přeje, abych jí pomohl vybrat květiny do vázy ke stolu," chvatně se zvedl a odcházel.
„Počkej!" zavolala za ním.
„Ano?" otočil se na ni.
„Já...nemohl to přeci být jen omyl!" postavila se.
Mauricius se na ni s pokrčením ramen usmál a odcházel.
Peny ho dlouho sledovala a do očí jí vhrkly slzy.
Složila hlavu do dlaní a rozplakala se.

Mauricius se otočil a když uviděl Penelopu usedavě plačící na lavičce, sevřelo se mu srdce láskou k ní.
Pomalu k ní zamířil, sedl si vedle ní a pohladil ji po vlasech.
„Když ti řeknu, že ta růže cos ráno našla přede dveřmi, byla ode mne, postačí to, aby ses usmála?" zeptal se jí.
Penelopa k němu vzhlédla a zadívala se mu do modrých očí.
„Když ti řeknu, že se usměju, neodejdeš?" naklonila hlavu ke straně a otřela si slzy z tváří.
„Ne!" zavrtěl se smíchem hlavou a objal ji.

„Bála jsem se, že ti na mně nezáleží," usmála se na něj po hodné době.
„Vždycky mi na tobě záleželo, Peny. Vždycky. Už když jsem tě viděl jako patnáctiletou dívku, zamiloval jsem se do tebe."
Peny se šťastně rozesmála a zabořila mu tvář do košile.
Slunce se odráželo od jejích zlatých vlasů a Mauricius se šťastně usmíval, hladil ji po vlasech a díval se kamsi na obzor.
„Vrátíme se domů. Zítra," řekla náhle Peny.
„Skvělé rozhodnutí," ušklíbl se. „Doufám, že zítra brzy ráno."
„No jistě," přikývla nadšeně. „Už se těším domů."
„Takže...když jsme se konečně tak nějak dali dohromady... můžu očekávat, že si mne vezmeš?" zašeptal do jejích vlasů.
„Ano!" vyhrkla a políbila ho na tvář.
„To jsem rád," oddechl si Mauricius a políbil ji na rty.

Druhý den ráno se už Peny s úsměvem rychle rozloučila s Klárou a nasedla na koně.
„Sbohem Mauriciusi," usměje se zářivě Klára na mladíka.
„Sbohem," odpoví jí úsečně a věnuje hřejivý pohled Penelopě.
„Ahoj Kláro a měj se tu hezky," zamávala jí se sladkým úsměvem a pobídla Sisi.
„A teď rychle domů," poznamenal za ní Mauricius.
„Ahoj Peny!" zavolala za ní Klára. „Přijedu tě někdy navštívit!"
„Jistě!" otočila se na ni Peny. „Ale nemusíš spěchat," poznamenala pro sebe polohlasem.
Mauriciovo zasmání jí dalo najevo, že zas tak tiše to neřekla.
„Já to tak nemyslela!" vyjekla rychle.
„Ale myslela!" obvinil ji vážně. „A já s tebou naprosto souhlasím," propukl ve veselý smích.
„Ty!" ohnala se po něm rukou a také se rozesmála.
„Jsem rád, když jsi veselá," zvážněl náhle. „Poslední dobou jsi byla vážná, tichá a smutná."
„Opravdu?"
„Opravdu a nedělej, že o tom nic nevíš," zamračil se na ni.
„Dobrá. Mám poslední dobou pocit, jako by se mělo něco stát. Něco zlého."
„Nic se nestane," zavrtěl rázně hlavou. „Královna, král ani nikdo jiný to nedovolí!"
„Věřím ti," usmála se na něj Peny a pokračovala v cestě.
Za nimi jeli další dva muži.
Pulfus, muž středně vysoké postavy s hnědými dlouhými vousy i vlasy a hnědýma očima.
Druhý se jmenoval Dracus. Dracus byl asi o čtvrt hlavy vyšší než Mauricius, což znamená zhruba o tři čtvrtě hlavy vyšší než Peny. Vlasy měl kratší a blonďaté, oči zelené a pleť velmi bledou.
Ani jeden z těch mužů se Penelopě moc nezamlouval, ale nechtěla sestru prosit o jiný doprovod.