Rudá růže [Dokončeno]

10.

Mauricius se tiše díval na Dracuse, který stál přímo před ním. 
„Dobrá! Potřebuji zahradníka,“ pokrčil rameny Dracus. „Zahrady potřebují udržovat. Chci, aby se tu mé nastávající líbilo.“ 
„Děkuji vám pane,“ uklonil se. „Budete se ženit pane?“ povytáhl obočí nehraným překvapením. 
„Ano. Moje nevěsta se jmenuje Penelopa. Je to velmi krásná dívka.“ 
„Už se těším až ji poznám,“ znovu se uklonil Mauricius. 
„To se opravdu těš. Teď jdi do zahrady. Tam, poblíž lesíku, je chaloupka, kde budeš bydlet.“ 
„Děkuji pane,“ řekl znovu a s další úklonou opustil velký, vlhký sál. Prošel chodbou ven před hrad a sešel po dlouhým schodech na nádvoří a dál do zahrad. 
Zahrady byly plné plevele a vůbec nebyly udržované. 
Měl na Dracuse neskutečný vztek. A taky cítil výčitky svědomí. 
Jak jsem mohl Peny říct, že ji nemám rád? pomyslel si smutně. Co když se na mne tak naštvala, že opravdu souhlasila s tím, že se stane Dracusovou ženou? Ne! To určitě ne! zavrhl rychle tuto myšlenku. 
Chaloupka, do které ho Dracus poslal, byla malá místnůstka s jediným oknem a tvrdou postelí. 
Sedl si na tu postel a zadíval se před sebe. 
Cítil se hrozně. Jak mohl Peny říct něco tak hrozného? A kde teď Peny vůbec je? Není jí nic? 
Prsty si prohrábl vlasy a promnul oči. Byl unavený. 
Od chvíle kdy vyjel za Peny, si neodpočinul. Stále se snažil najít stopu Dracuse a jel ve dne i v noci. Přes noc postupoval velmi pomalu a obtížně, jelikož na cestu si svítil jen loučí, ale nakonec je našel. 

„Penelopo!“ vykřikl rozzlobeně Dracus a uhodil pěstí do stolu. 
Seděli v jakémsi sále. Dlouhé místnosti ve tvaru nudle. Opět vlhké a tmavé. 
Sloužící, v ušpiněných šatech a s prázdným pohledem, jim přinesli jídlo a zase odešli. 
„Ne!“ založila si ruce na hrudi a trucovitě se zahleděla jinam. 
„Ale ano!“ 
„NE!! Nevezmu si vás! Ani kdyby jste mne chtěl zabít tak ne a ne a ne!!!“ Neubránila se křiku, postavila se a nahněvaně si Dracuse měřila pohledem. 
„Ne? Tak dobrá,“ zle se usmál. „Pak je ještě druhá možnost!“ přimhouřil oči. 
„Jaká?“ zeptala se Peny opatrně. Svit v Dracusových očích se jí nelíbil. 
„Buď se staneš mojí ženou nebo…“ 
„Pane! Pane! Sedláci jdou sem na hrad s vidlemi a kosami. Volají, že mají plné zuby vaší vlády a chtějí být svobodní,“ vběhl do místnosti jeden ze sluhů. 
„Rychle připravte muže k boji! Dostanou za vyučenou!“ vstal Dracus a vyběhl ze síně. 
Penelopa chvíli počkala až bude Dracus pryč a vyklouzla ze sálu ven na chodbu. 
Proběhla jí až našla nějaké dveře, kterými proklouzla a ocitla se na zahradě. 
Proběhla zanedbanými cestičkami a doběhla k vysoké zdi. 
„Ne!“ povzdechla si. Rychle se otočila na jinou stranu a uháněla okolo zdi, aby našla východ. 
Polekaně vykřikla, když do někoho narazila a objaly ji mužské paže. 
„Ne!!“ snažila se mu vykroutit. „Pomoc!!!“ 
„Nech toho Penelopo,“ zavrčel Dracus. „A příště se nesnaž utéct.“ 
„Pusťte mne!“ vzlykala a zoufale se mu snažila vykroutit. 
„Nepustím tě. A znovu se tě ptám. Vezmeš si mne nebo ne?“ zavrčel jí do tváře. 
„Ne,“ odsekla a oči upřela do těch jeho. 
„Jak myslíš,“ zašeptal. Popadl ji za loket a táhl dál do zahrad. Odvedl ji do malého domku, strčil ji dovnitř a zamkl dveře. 
Penelopa se rozhlédla po domku a vystrašeně se objala pažemi. 

Mauricius stál za keřem a sledoval Dracuse jak zápasí s Peny. Ze srdce mu přitom spadl obrovský kámen a zároveň se ho zmocnil hrozný vztek. 
Penelopa si Dracuse nechce vzít! Ale jak se ten darebák opovažuje s Peny takhle zacházet? 
Vztekle zaťal ruce v pěst, ale ani se nepohnul. Kdyby teď Dracusovi jednu vrazil, nic by to nevyřešilo. Jen by se to všechno zhoršilo. 
Nepomohlo by to ani mně ani Peny. 
Tohle si opakoval stále dokola. 
Když Dracus Peny odváděl pryč, sledoval je. 
Dracus strčil Peny do nějaké maličké chatky a zavřel za ní dveře. Byl to malý, kamenný domeček s jediným, avšak zabedněným oknem vedle dveří. Dveře byly zřejmě docela pevné. Tedy, tak pevné, jak dřevěné dveře mohou být. 
Když Dracus odešel, Mauricius se na domek chvíli díval. Potom se otočil a odešel. 

„Smím donést vaší nevěstě květinku?“ zeptal se Mauricius Dracuse úlisným hlasem. 
„Ne. Moc jsem se se svou nastávající nepohodl.“ 
„Řeknu, že je ta kytička od vás. Určitě to dívku vašich snů usmíří,“ uklonil se, aby Dracus neviděl jak se mu oči leskly hněvem. 
„No… dobrá. Dones jí tu květinu. Je v malém domečku poblíž konce zahrad,“ mávl Dracus lhostejně rukou. 
Mauricius poděkoval a pomalým krokem vyšel ze síně. 
Když zmizel z Dracusova pohledu, zrychlil. Na zahradě ustřihl kopretinu a zamířil za Peny. 
Před domkem si uvědomil, že se nemá jak dostat dovnitř. 
Se zaklením se vydal zpět za Dracusem. 
„Ano, na to jsem zcela zapomněl. Tady máš klíč. Nech si ho a každý den tam mé nastávající nos jídlo, pití a květiny. A řekni, že je to ode mne.“ 
Mauricius sevřel v ruce těžký klíč a s další úklonou, došel do kuchyně pro jídlo a vyšel znovu na zahradu. 
Doběhl k domku. 
Chvíli váhal, jestli má jít dovnitř, aby ho Penelopa poznala. 
Zmírnilo by to její obavy, ale zase by se mohla prořeknout… přemýšlel. Ale mohl bych jí dát vědět, že jsem tu aniž by měla stoprocentní jistotu. 
Usmál se, z nedalekého záhonku ustřihl květinu, která v této zanedbané zahradě kupodivu rostla a pro něj i Peny byla důležitá. Vrátil se k domku a odemkl dveře. 
Pootevřel je, položil za ně tác s jídlem a vodou. Potom si stáhl plášť hlouběji do obličeje a otevřel dveře dokořán. Chtěl Peny alespoň na chvíli vidět. 
Naskytl se mu pohled na stísněnou místnůstku, kde však byla jen postel. Na té Penelopa ležela s tváří otočenou ke dveřím. Krásné vlasy měla rozhozené kolem obličeje a očividně spala. 
S úsměvem přešel blíž k posteli a položil jí rudou růži k ruce. Lehce ji pohladil po vlasech, otočil se a odešel. 

Peny se probudila. 
V místnosti byla téměř tma, ale škvírou mezi okenicemi tam přeci jen dopadaly proužky světla. 
Přetočila se na záda a ucítila, že něco spadlo na zem. Posadila se a podívala se na zem k posteli. 
Tam na zemi ležela.. rudá růže. 
Penelopa ji roztřesenou rukou zvedla a dotkla se prsty jejích okvětních plátků. 
Rudé růže jí přeci nechával za dveřmi Mauricius, když byli u Klarisy. A tam se také dali dohromady. 
Do očí jí vhrkly slzy. 
Přitiskla si růži ke rtům a v duchu se modlila, aby se nespletla a opravdu to byl vzkaz od Mauricia.