Zatracená

II

MINULOST

Poprvé jsem ho potkala hned druhý den v nové škole. Vlastně jsem tam po prvním dni už nikdy nechtěla jít, protože Kinding byl úplně jiný svět, do kterého jsem zaručeně nezapadala. Svět, ve kterém hrály prim značky jako D&G, Lacoste, Hilfiger a podobně. Nikdo nenosil džínsy z H&M jako já. Fakticky nikdo.

Připadala jsem si, jako bych na sobě místo oblečení měla pytel od brambor.

Nikdo neměl tak nemožný mobil jako já - Nokii, kterou sice nebylo možné označit za zastaralou, ale prostě to nebyl iPhone ani BlackBerry.

Nikdy v životě jsem si nepřipadala jako člověk druhé kategorie, ale v téhle třídě ano. Pro většinu spolužáků jsem byla jednoduše vzduch.

Ale moje výsledky, především v matematice a fyzice, byly tak dobré, že se mě naši rozhodli za každou cenu poslat na školu s nejlepšími učiteli. A to bylo právě bohužel Augustinovo gymnázium.

Všimla jsem si ho tedy, když jsem šla ráno přes školní dvůr. Slunce svítilo, byl začátek léta a vzduch voněl šipkovými růžemi a byl ještě pořád trochu vlhký po noci. První hodinu jsme měli dějepis a já doufala, že tu nejsou o moc dál než na mojí staré škole. Naši očekávali že si udržím svou dvojku.

Myslela jsem na dějepis a pak se najednou objevil on - uprostřed všech těch obličejů jsem náhle spatřila jeho tvář. Do čela mu napadaly tmavé kudrny a jeho oči hleděly přímo do mých, jako kdyby čekal jenom na mě. Všichni kolem nás si povídali, pošťuchovali se a smáli, jenom my jsme mlčeli a dívali se na sebe. Bylo mi, jako kdyby se čas zastavil, jako kdyby mě jeho oči volaly k sobě, na místo, které jsem hrozně dlouho hledala.
Samozřejmě jsem věděla, že je to nesmysl, ale přesto jsem to v té chvíli tak cítila. Museli jsme se potkat už dřív, v nějakém minulém životě.

A pak jsem si najednou uvědomila, že stojím uprostřed davu lidí, kteří si mě pohrdavě prohlížejí. Cítila jsem, jak rudnu. Rychle jsem odvrátila pohled a spěchala pryč, oči jsem upírala na svoje tenisky, které mi najednou připadaly příliš staré a špinavé.

Jsi úplně pitomá, Franzisko! Nadávala jsem si v duchu. Fakticky si myslíš, že by se o tebe takový kluk vážně zajímal? Má jako všichni ostatní značkové džínsy, nejnovější sluneční brýle značky Ray Ban a i ta jeho košile vypadá pěkně draze. Co by na tobě někdo takový viděl?

Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že míří do jiné třídy. Chodil do paralelky. Díkybohu.

Přesto jsem na něj ten den musela neustále myslet. O přestávce jsem se po něm rozhlížela po dvoře, nikdy jsem ho ale nezahlédla. Odpoledne jsem se stěží dokázala soustředit na úkoly. Blázníš, říkala jsem si, vyhoď si ho z hlavy! Proč by se o tebe měl zajímat, když všechny holky v tvým věku vypadají líp? Mají lepší oblečení, jsou vyšší, hubenější a blonďatější, mají delší vlasy, delší nohy a chodí perfektně nalíčené. Když jsem seděla ve třídě a tajně pozorovala svoje spolužačky, připadala jsem si neohrabaná, ošklivá a nezralá. Nikdy předtím jsem se necítila tak mizerně.

Ve staré škole jsem byla prostě průměr. Prakticky žádná z mých kamarádek nechodila na vyučování namalovaná ani nenosila nápadně drahé oblečení. Když někoho přivezli do školy autem, bylo to normální kombi nebo malý rodinný vůz. Ale tady v Kindingu jezdili všichni drahými mercedesy nebo džípy, vždycky dokonalé nablýskanými, a v kufru byla nezřídka k vidění taška s golfovými holemi nebo labrador.

Já jezdila na kole. No aspoň že to bylo horské kolo, třebaže ne nejdražší model. Spousta ostatních měla mopedy nebo motorky. Taky by se mi to líbilo. Ale naši tvrdili, že pojištění je moc drahé. Dokonce jsem si prohrávala s myšlenkou, že si najdu brigádu, abych si na moped vydělala. O letních prázdninách - až se ostatní rozjedou na Sardinii nebo na Floridu nebo do Švýcarska.

Jmenoval se Maurice, což jsem zjistila druhý den ráno, když jsem si na dvoře zamykala kolo. Vystoupil z černého mercedesu a zamířil ke školní bráně. Taška značky Lacoste se mu ležérně houpala na pravém rameni.

„Ahoj, Maurici!“ Křikli na něj dva kluci, kteří právě parkovali své motorky.

Hrála jsem si se zámkem kola, abych "náhodou" vzhlédla právě ve chvíli, kdy dorazí ke svým přátelům. Hlavně nezrudni! Poručila jsem si, napočítala v duchu do pěti a konečně zvedla hlavu. Jenže to už se otočil a šel s kamarády přes dvůr do školy.

Měla jsem na sebe pořádný vztek. Proč mám jenom takové zábrany? Ve staré škole, ve starém životě bych si nikdy nelámala hlavu nad tím, jestli se mám, nebo nemám podívat na nějakého kluka. Ale tady bylo všechno příliš třpytivé, nablýskané, veliké, krásné, důležité, úspěšné.. a já si připadala malá, ošklivá a nemožná.

Poraženecky jsem zamířila do školní budovy.
Proč mě naši poslali zrovna sem? Pomyslela jsem si vztekle.