Zatracená

V

Je zvláštní projíždět Kindingem. Tamhle je Pekařství Huber s obrovskou maketou chleba ve výloze, vedle něj Krejčovství Marie Pospalisové s bílým krajkovým závěsem, na náměstí před opraveným katolickým kostelem hostinec U nové pošty, hrázděný dům s obvyklou záplavou muškátu v oknech, šikmo naproti Módní oděvy Radler, kde už po desítky let prodávají stejné nudné oblečení pro babičky, v postranní ulici je elektro, kde mi jednou opravili mobil...

Třebaže všechno poznávám, je mi městečko záhadně cizí. Jako kdybych kdysi dávno viděla nějaký film a teď navštívila místo, kde se natáčel.

Leonie mluví a mluví. Že dala před dvěma týdny košem Davidovi, že Ron a Ike po ní ještě pořád dost jedou, ona si ale myslí, že jsou hloupí a nudní a hlavně vůbec neumějí plachtit. Vždyť oni se vážně převrhli! A vůbec, všichni kluci, co chodí na Augustinovo gymnázium, jsou ještě ještě mrňata. Jo, Vivian zase chodí s Hendrikem z paralelky. Je to největší frajer z celé třídy a matematické eso. A Maya si jako obvykle nemůže vybrat, tentokrát se rozhoduje mezi Tilem a Zachariasem. Til hraje na housle a Zacharias na klavír, jeden je blonďák a druhý zrzek. V naší kavárně se teď dá koupit i chai, úplná novinka, směs černého čaje, mléka, cukru a skořice. A v městečku konečně otevřeli nový bar s vodními dýmkami. Jezdí tam kluci až z Mnichova. Jmenuje se to XS-Bar a je mnochem senzačnější než Kuba. Tam už beztak nikdo nechodí.

Neuvěřitelné, o co se člověk zajímá, když žije úplně obyčejný život. Byla jsem ještě před rokem taky taková? Připadá mi, že od chvíle, kdy mi záleželo na tom, jestli dostanu dva koktejly za cenu jednoho, uplynula už celá věčnost. Nechám Leonii mluvit dál. Její hlas mě uklidňuje, bezvýznamnost jejich informací taky.

„Cože?" Jedno jméno způsobilo, že jsem zpozorněla. „Mluvila si právě o Claudeovi?"

Leonie si odkašle. „Nechtěla jsem... vůbec jsem si neuvědomila, že..."

„Tak už povídej, co je s ním?" Claude je Mauriceův starší bratr. Je mu něco přes dvacet a ve volném čase rád leze po skalách - bez problémů by mě uškrtil dvěma prsty. Nikdy mě neměl rád. A já se vždycky bála jeho náladovosti. Je vážně zvláštní, jak rozdílní můžou bratři být, dokonce i když jsou si zevnějškem navzájem tak podobní.

Leonie se nadechne a krátce se po mně podívá. „Nechtěla jsem hned začínat s tou starou historií..."

„Tak už mi to řekni!" zaječím na ní.

Tyhle výbuchy jsou nové. Začaly ve vězení. Po dlouhých dnech mlčení jsem se najednou rozječela.

Pak jsem si uvědomila, že ten vztek byl ve mně už dřív, že jsem ho jenom nějak nedokázala udržet uvnitř. Můj dědeček prý byl velmi vznětlivý, aspoň máma mi to svěřila, když si s ní vězeňská psycholožka promluvila o mých výbuších hněvu. Jako by ze mě nějaké genetické předpoklady udělaly pochatelku. Jako by díky tomu nebyl můj čin tak hrozný.

Na semaforu před námi naskočí červená. Auto vepředu zabrzdí, ale Leonie jede dál.

„Leonie!"

Motor chcípne. Ale aspoň teď stojíme.

„Uf!" Leonie si odhrne z čela pramen vlasů a podívá se na mě. Na čele se jí objeví vrásky.

„Tak dobře," řekne zdráhavě, „před dvěma týdny jsem Claudea náhodou potkala. Nejspíš šel k rodičům nebo tak. Ptal se mě, jestli jsme my dvě ještě v kontaktu. Řekla jsem mu, že ano, tu a tam. A on povídal, ať tě pěkně pozdravuju a že tě zničí, až tě uvidí."

A to mi říkáš teprve teď? chtěla jsem vyhrknout, ale nedostanu ze sebe ani slovo. Je mi špatně. Zůstaň, kde jsi, nebo budeš trpce litovat!