Zatracená

IV

Vlak stojí. Sevře se mi žaludek. Leonie mi poslala textovku: Vyzvednu tě. Paní přede mnou lomcuje dvířky vagonu.
A co když si to Leonie přece jenom rozmyslela a zůstala v Kindingu? Pak bych musela jet autobusem. Mám vlhké dlaně, otřu si je o džínsy.

A pak se znovu objeví ten pocit, snese se na mě jako temný stín. Nikdy jsem sem neměla jezdit.

Nervózně kloužu pohledem po nástupišti. Ještě ji nevidím, ale okénko ve dveřích je příliš malé a ve výhledu mi překáží paní, co nepřestává energeticky mačkat kliku.

Dveře se otevřou, přehodím si cestovní tašku přes rameno a vystoupím. Rozhlédnu se. Na nástupišti čeká spousta lidí, ale po Leonii není široko daleko ano stopy. Třeba se změnila, naposledy jsem ji přece viděla před rokem. Třeba si ostříhala dlouhé, tmavé vlasy a obarvila se na blond, už nenosí přiléhavé oblečení, ale ležérní volné střihy...

Srdce se mi stáhne. Na jednu stranu se moc těším, že ji zase uvidím, na druhou stranu mám šílený strach. Obejme mě Leonie ještě jako dřív? Její dopisy a e-maily mě držely při životě.

Dívej se dopředu, Leonie, Napsaly mi s Mayou a Vivian, život jde dál.

Najednou si uvědomím další důvod, proč jsem sem za každou cenu musela přijet - kvůli přátelství. Není přátelství tím, na čem doopravdy záleží? Dopisy z Kindingu mi toho tolik daly, když jsem byla ve vězení a pak na klinice. Ukázali mi, že nejsem sama.

A co když to bylo jenom ze soucitu? Ozve se okamžitě v mé hlavě pohybovačný hlas. Co když mi psaly jenom proto, že mě litovaly? Kolik toho takové přátelství asi vydrží? Snese i vraždu? Odpustí mi, že jsem jim zabila jejich kamaráda?

Leonie dostala strach, napadne mě najednou. Určitě. Najednou si uvědomila, že se se mnou na párty v žádném případě nemůže ukázat. Ostatní by ji šikanovali - a to by ještě bylo to nejmenší.
Mohli naše přátelství odolat takovému tlaku?

„Paulo?“ Zavolá za mnou někdo.

Jak že se to jmenoval? Aha, Benjamin. Benjamin stojí se svou obrovskou cestovní taškou a notebookem vedle mě. Je pěkně tvrdohlavý - a neohrožený.

„Nemám tě někam odvézt taxíkem?“

„Ne,“ vyhrknu. „Čekám na kamarádku. Trochu se zdrží.“
Proč to říkám? Abych si sama sobě dodala odvahy?

„Dobře. Takže...“
Neodchází. Co ode mě ještě chce? Usměje se a trochu rozpačitě pokrčí rameny.

„Až narazíš na článek od Benjamina Fischera, budeš vědět, že ho napsal ten kluk z vlaku. Chiemské echo.“ Dá se do smíchu. „Však víš, slavný místní plátek, bez jehož zpráv by tady nikdo nepřežil!“

Zmůžu se na chabý úsměv. Dřív bych se smála nahlas spolu s ním a doufala, že se mě zeptá na telefonní číslo. Teď řeknu jenom: „Dobře.“

Benjamin odchází, zmizí v nádražní hale a já se podívám na mobil. Žádná textovka. Než abych si lámala hlavu, co přimělo Leonii změnit rozhodnutí, raději jí zavolám.

„Franzisko!“ Leonie utíká přímo ke mně. Vlasy má ještě pořád dlouhé a těžké a hodně tmavé. Během posledních slunečných týdnu se zaručeně každý den opalovala u jezera, tak je opálená.
A jako vždycky to podle jejího líčení vypadá, že strávila před zrcadlem celé hodiny. Usmívá se od ucha k uchu.

Kousek ode mě se zastaví. Ramena ji poklesnou, povzdechne si.
Chvilku tak stojíme naproti sobě.
Poprvé po dlouhé době se mi sevře žaludek a popotáhnu. Jako dřív, když mi bylo do breku.