Zatracená

III

„Je tady volno?“ poleká mě něčí hlas.

„Ano“ přikývnu, aniž bych vzhlédla, a doufám, že si ten člověk nesedne ani vedle mě, ani naproti k okénku, že si sedne šikmo naproti směrem do uličky.

„Spisovatelka, co?“ Ukáže na můj sešit.

„Pardon, omlouvám se,“ okamžitě zvážní a udělá rukou konejšivé gesto. „Nechtěl jsem..“
Odvrátím se od něj a on zmlkne.
V dřívějším životě, myslím, než se to všechno stalo, jsem se snažila být vždycky milá a přátelská, chtěla jsem patřit k ostatním. Co bych dala za to, abych byla stejná jako moje kamarádky!
Teď je mi jedno, co si o mně kdo myslí.

Když se snažíš být taková, jakou tě chtějí mít ostatní, jen jim tím nad sebou dáváš moc. To byla jedna z mála vět, které jsem od Katie slyšela.

Katie se nikdy nesmála. Vlasy měla na několika místech vyholené a kulhala. Doktorka přitom tvrdila, že ji nic nechybí.

Myslím, že tím kulháním a podivným účesem bránila hranice, které si kolem sebe vytyčila. Všichni se tak od ní drželi dál.

Přestalo pršet. Venku za sklem se teď táhla rozsáhlá obilná pole a auta se mihala na silnici vedoucí rovnoběžně s kolejemi. Všechno to nasávám, vtahuji to do své široké, hladové prázdnoty.

„Promiň, já se tě vážně nechtěl dotknout.“ Ozve se znova kluk, který sedí naproti mně.
Dočista jsem na něj zapomněla. Prohlížím si ho teď důkladněji a on si stejně nezastřeně měří mě. Světlé vlasy mu padají až na ramena a taky trochu do očí. Je opálený, na sobě má seprané tričko s límečkem, kolem zápěstí koženou šňůrku a několik pestrých pásků a na prostředníčku široký stříbrný prsten. Prsty spočívají na klávesnici natebooku. Náhle se naše oči setkají a moje srdce se na okamžik rozbuší rychleji. Rychle odvrátím zrak.

Má modré oči. Ne hnědé. Naštěstí.

Maurice měl tmavohnědé oči. Maurice.. Když na něj pomyslím, všechno se ve mně stáhne.

„Mluvíš německy?“ Zeptá se kluk naproti mně a vzhlédne od notebooku. Nesměje se.
Myslí to vážně, zřejmě nedokáže unést, že se s ním někdo nebaví, když se tak snaží.

„Zatím ještě jo.“ Odpovím.
Rozesměje se, ale zase stichne. Podívá se mi do očí.

„Já jsem Benjamin,“ odkašle si. „Kdybys chtěla.. teda, chci říct, že to není nutný, jestli nechceš.. mohla bys mi taky říct své jméno.“

„Paula.“ Zalžu. Navykla jsem si to. S falešným jménem se cítím nevině.

„Paula? Krásné jméno.“ Pak neví co by řekl dál.
Je zajímavé, jak snadno lidí znejistíte, když nereagujete tak, jak čekají.

Ahoj, já jsem Franziska. Kamarádi mi říkají Ziska. Co děláš, Benjamine? Nejedeš náhodou taky na venkov, do Prienu? Co posloucháš za hudbu? No to je fakt super.. bla, bla, bla...

Výměna průvodčích, předložte jízdenky. Když spatřím průvodčí, třese se mi ruka. Okamžitě si vzpomenu na ranní a večerní nástupy, kdy jsme se musely postavit přede dveře cel a pak nás počítali.

Člověk... Už zase jsem napsala člověk. Doktorka Braunová mi vysvětlila, že to dělám proto, abych se disancovala od osoby, která to všechno prodělala.

„Pokus se tu osobu přijmout a naučit se ji mít ráda, ať už provedla cokoli. Teprve pak budeš moct zase žít.“ Řekla mi.

Ale já se nedokážu přijmout. Dokonce se sama sebe bojím.

„V Prienu budeme asi o deset minut později.“ Poznamená průvodčí a usměje se na mě.

„Ty jedeš taky do Prienu?“ Zeptá se mě Benjamin, když průvodčí odejde.

„Ano“

„Znáš to tam?“ Vyzvídá dál.

„Ano“

„Fakticky? To je super! Dostal jsem tam práci. Ale byl jsem se tam zatím jenom představit. Zdá se, že se tam toho moc neděje. Netuším, co bych tam mohl dělat. Myslím o víkendech, víš?“

„Jít si zaplavat.“ Řeknu bez rozmýšlení. A vzápětí mám před očima obrázky táboráku na břehu jezera, loděnice, měsíce nad vlnami. Byl úplněk. Měsíc vypadal jako třpytivá zlatá mince.
I letos bude měsíc v úplňku, dívala jsem se do kalendáře.

„Paráda. Jo, jezero je dokonalé.“ Souhlasí.

„Dokonalé? Dokonalé k čemu?“ Vyhrknu najednou. Dokonalé k vraždě?

„Ehm... no...“
Pořádně jsem ho znejistěla. Kluka, kterému jinak nejspíš stačí jenom lusknout prsty nebo potřást blonďatými vlasy a už se mu kolem krku vrhají holky. Cítím, jak se mě zmocňuje vztek.

Benjamin očekává, že budu milá. Že se usměju, aby se taky mohl usmívat a cítit se zase dobře.

Bez vysvětlení se otočím k oknu. V dřívějším životě by mi už dávno bušilo srdce a pěkně bych znervózněla, kdyby mě oslovil takovýhle kluk. Teď už to pro mě ale nic neznamená. Poslední rok mě zocelil.

Benjamin mlčí.

Takže... kde jsem to byla? Zalistuju v sešitě a přelétnu očima popsané stránky. Jenže už se na ně nemůžu soustředit. Zaklapnu sešit, odložím tužku a dívám se z okna. Sleduju krajinu.

Dva týdny ve vězení mě vyhladověly. Toužím po barvách a tónech a vůních. Chci cítit něco jiného než pot a laciné parfémy. V mé cele byla holka, jejíž jméno jsem zapomněla. Dobře si ale vybavuju, jak každé ráno používala ten odporný levný parfém. Možná se chovala stejně jako dřív, když se každé ráno chystala do práce za pokladnou supermarketu. Parfém byl součást její identity, k níž se zoufale usnula, třebaže od té doby uplynul už skoro rok.

Jestlipak je ta holka ještě pořád ve vězení? Tak jako Katie, která si musela odsedět čtyři roky. Za zabití mohl člověk až deset let. Mě museli z vyšetřovací vazby pro nedostatek důkazů po dvou týdnech propustit. Kdyby rozhodoval komisař Smith, brzy by mě zavřeli. Pro něj je to nevyřešený případ, který dráždí jeho ego a chce ho uzavřít.

Ale než budu muset znovu do vězení, chci si vzpomenout, k čemu došlo mezi mnou a Mauricem.

Zaskřípají brzdy. Jsme v Prienu.