Mafial

2.

Doslova se vřítila do pokoje v osmém patře univerzitních kolejí. Popoháněl jí čirý strach. Její spolubydlící Beth jí pozorovala s pusou dokořán, když si házela věci do sportovní tašky. Balila jen to nejnutnější, na nic jiného nebyl čas. Popravdě doufala, že se sem brzy vrátí. Toužila dokončit studium. „A kam půjdeš?“ ptala se šokovaně blonďatá Beth, když jí Evangelina oznámila, že musí odjet. „Prostě musím pryč, Beth.“ Řekla otráveně, protože věděla, že s každým dalším slovem jí vystavuje víc a víc nebezpečí. Ale nemohla jí tu takhle nechat. Na chvíli se zastavila, aby jí dlouze objala a vlepila pusu na tvář. „Neboj se o mě. Zavolám ti hned, jak to půjde.“ Usmála se. „Bude se mi stýskat.“ Věnovala jí poslední pohled a pádila pryč. Neměla čas, který potřebovala. Před očima měla stále rudou růži. Myslela si, že jí se to netýká. Věděla, kdo byli ti chlápci a nikdy by jí nenapadlo, že ji najdou. Byla odvrženec a byla dospělá. Když zabočila do další ulice, která vedla na autobusové nádraží, pocítila, že není sama. Srdce se jí rozbušilo. Zrychlila do kroku a připravila se na souboj. Na konci ulice se objevila černá postava. Na chvíli zpomalila, ale ne na dlouho. Věděla, že je v další ulici spousta lidí a ona může křičet. Najednou jí někdo chytil zezadu a zakryl jí ústa. Vysmekla se, jenže to už před ní stála černá postava svalovce, který jí chytil do obětí a pevně stiskl až to zabolelo. Hlasitě vykřikla, ale hned na to jí opět zakryli ústa širokou dlaní. Házela a škubala sebou. Nehodlala se vzdát. Vymrštila před sebe koleno ve snaze zasáhnout slabé místo, čímž uvolnila svalovcovo sevření. Hned na to však schytala ránu pěstí do obličeje a na to druhou a třetí. Při čtvrté se jí zamlžilo před očima a ona bezvládně dopadla na studenou zem.