Chyba v systému

▬ kapitola třetí

Byla jako na dně propasti. Nedokázala nic udělat.

Jen nepřítomně sedět na podlaze, neschopna pohnout ani prstem. Ještě nedokázala skousnout scénu, která se stala asi skoro před půl hodinou, kvůli níž teď rychlovlak stál a uličkami sekce procházela policie se svými roboty.

A aniž by to postřehla, někdo si k ní sedl.

Neotočila hlavu, aby se podívala na neznámého, ale jediné, co udělala, byl instinktivní pohyb; a to odsunutí od přítomnosti druhého člověka.

Vložila tvář do dlaní a rozklepala se.

Nebylo by na škodu, kdyby vláda ztratila takovou pěknou holčičku?

Co to znamenalo? Že ji chtěl... zabít? Kdo to byl?

Její mysl obklopil obraz obličeje toho muže. Nikdy se nestávalo, že by viděla takovou hrůzu; protože většinou měli všichni lidé plastické implantáty obličeje, aby zakryli i sebemenší jizvy na tváři.

A tohle...

Byť jen myšlenka na to jí přivedla do situace, kdy nedokázala čistě myslet, kdy se jí hlavou prokousávala černota a ona tomu propadala jako myška do pasti. Žaludek se jí převrátil, obrazy v myšlenkách hrůzné tváře se třásly jako špatně připojený přenosný flashdisk k síti.

Škubla sebou, když ucítila jemný dotek na svém rameni. Vystrašenýma očima se podívala na toho cizince, jenž si k ní tiše přisedl.

Měl na sobě černý oděv, skoro vypadající jako uniforma policejních jednotek.

Zavřela prudce oči a odvrátila zrak, aby se mu nemusela kouknout do tváře.

To jí vůbec nepomáhalo. Byla roztřesená, jako by ji duše opustila tělo, a to by bylo jen třesoucí se skořápka.

Její uši zachytily zvuk. Chladný, s kapkou emocí, zřetelný.

„Hej," Stiskl její rameno ještě víc. „koukni se na mě."

Do nosu jí vzápětí trefil puch tlumeného cigaretového dýmu.

Vykulila bolavé oči, dívajíc se před sebe, chvíli neschopna ta slova pochopit. Avšak její vědomí, které nechtěla pustit k vedení, to pochopilo a tím byla její další reakce.

Pohled.

Pohled do tmavě modrých očí, do nichž padal černé prameny vlasů, do ostře řezané tváře.

Nenacházela slova. Ani vlastně vzduch. Ani myšlenky, které by poletovaly správným směrem.

Ale hlavní bylo, že neviděla to, na co celou dobu myslela. Na tu ošklivě zakrvácenou a zašitou tvář plnou modřin a jizev.

Sepjala roztřesené ruce a málem si tím stiskem rozdrtila prsty.

„Dobrá." řekl muž a strčil si ruce do kapes svých černých kalhot, přičemž se lépe usadil na sedačce. Na jeho tváři si mezitím hrály neonové barvy z androidů, kteří byli u místa, kde byla Adysa napadena a dělali věci, které jim policisté zadali.

Nyní si uvědomila, že to byl vlastně on, kdo ji... zachránil.

Otevřela ústa. „J-já..."

„Neděkuj." řekl s pohledem na pracující policii. „To nebylo poprvé a ani naposled."

Napětí na její tváři polevilo. To nebylo poprvé ani naposled? Co tím myslel?

Poněkud rychlý pohyb jí donutil škubnout tělem, ale když ucítila tíhu černého koženého kabátu, její tělo se uvolnilo. Očkem pohlédla na tvář onoho muže, který stále držel ruce na jejích ramenou, pokládajíc svou bundu, ale přitom hleděl na práci vládních psů. Přitom mezi rty svíral nezapálenou cigaretu.