Moje droga [EreRi angst FF]

Kapitola IV.

„Levi?" do dveří nakoukla uhlazená hlava Petry Ral, „je zde pan Church ohledně těch ukradených léků."
„Ať sem přijde, jen douklidím ty šanony. Děkuju, Petro," přikývl jsem a poslední papíry jsem nastrkal na svoje místo. Nehodlal jsem dopustit, aby se mi ztratily, jednat zrovna s těmito rodiči mladé dívky, která si pohmoždila žebra a dutinu břišní při ošklivém pádu ze stromu... řekněme, že jsem je už nikdy nemusel vidět víckrát. Člověk by nikdy neřekl, že výslechy mě budou čekat i na doktorském stolci. Pokud tedy člověk nevidí rozdíl v tom zkoumat, jak a co se stalo ohledně zlomenin a vražd.

O pár minut později se ozvalo Farlanovo typické ťukání. Tři krátké a jeden dlouhý. Nešlo na to zapomenout. Když se vám někdo tak dlouho vkrádá do pokoje oknem a vždy se ohlašuje jedním a tím samým, nebylo těžké si vybavit temnou, stroze vybavenou ložnici s postelí, která byla svědkem lecjakých našich aktivit.

„Dále," roztáhl jsem rty do nenápadného úsměvu, který ale hned zmizel, když jsem viděl jeho čupřinu. Nemusel vědět, jak rád jsem ho viděl.
„Levi!" tiše se zasmál, když mi podal ruku. Po jejím přijetí mě stáhl k sobě do medvědího objetí, které jsem jen tak tak zvládl opětovat. Tři vteřiny, než jsem ho rozhodně odstrčil.
„Narušuješ mi pracovní dobu," zamrmlal jsem, než jsem rozhodným krokem vyšel k Erwinově kanceláři, tohoto týdne už podruhé.
„Nemůžu za to, že jindy mě neuvolnili. Víš, kapitáni by neměli jen tak odjíždět z práce, i kdyby za další prací," zazubil se na mě.
„Povýšili tě, jo."
„Jo. To u tebe nehrozí. Kdybys u nás zůstal, dávno bys byl alespoň brigádní generál."
„Nezpívej stále dokola tu samou písničku, buď té lásky," spojení buď té lásky očividně... no, nebylo to nejvhodnější. Všichni víte proč, jsem si tím jistý. A pokud to nevíte, tak mě to nezajímá. Nebudu mluvit o svém ex, když mám Erena.
A ticho. Bez protestů.

Farlan po mém nechtěném rýpnutí ztichl. Chodbu nemocnice narušovaly jen naše kroky a jejich ozvěna, až do Erwinovy kanceláře. Ten nás už čekal, stačilo zaklepat a byli jsme tichým ‚dále' pozvaní dovnitř.
„Moc mě těší, pane Churchi. Moje jméno je Erwin Smith, jsem primářem této nemocnice. Mrzí mě, že jsme se museli setkat za takto vypjatých okolností," měl to naučené jako básničku, nejspíš to říkal všem, se kterými musel něco obtížnějšího řešit. Jestli to Farlan nějak poznal, nedal to absolutně najevo. Vždycky z nás dvou byl ten, který byl taktní a uměl vyjednávat s lidmi. Přirovnání zlého a hodného policajta u nás nebylo tak moc od věci. Stačilo se na nás podívat. Slunce a měsíc, den a noc, černá a bílá. S Farlanem si každý ochotně povídal, se mnou ne. Teď tedy nemyslím výslechy – Farlan byl očividně příliš přátelský a měkký, než aby ho i ti nejzatvrzelejší poslouchali. Nebo jeho metody nefungovaly.
Je pravda, že metoda po dobrém se od té mojí (zlomit nos/chrupavku/...) decentně lišila.

„Nápodobně, pane Smithi. Je velmi nepříjemné, co vaši nemocnici potkalo," viděl jsem, jak si vytahoval papír, tužku i podložku. Asi začne ta výslechová část. Alespoň tady jsem nemusel Erwina mlátit. Ne, že bych neměl praxi v bití chlapů, který mě o dvě hlavy převyšovali. Stane se?

„Jak dlouho prášky mizí?"
„Bude to tak čtrnáct dní."
„Proč jste to neohlásil dřív?" dobře, Farlan se asi jen tak nezmění. Zákon na první místě, bla bla bla...
Erwin jen pokrčil rameny: „Neviděl jsem v tom takový problém. Napřed zmizela tu a tam krabička, to se může stát při inventuře. Ale když vám zmizí krabice ampulek dolsinu, člověku dojde, že je něco špatně."
Farlan jen chápavě přikývl a napsal si další poznámku.
„Je možnost obhlédnout místo, kde k těm ztrátám dochází, nebo tam má přístup jen vybraná hrstka lidí?
„Mají tam přístup skoro všichni kromě sekretářek a recepčních. Nechat to jen uzavřenému kroužku lidí by nebylo praktické, proto mají přístup i lidi na výpomoc," stáhl se mi krk návalem úzkosti. Erene, jestli jsi udělal nějakou píčovinu...

Vydali jsme se tam všichni tři. Nechtěl jsem být při tom, ale na Erwinovi bylo vidět, že přítomnost alespoň jedné známé tváře ho poměrně uklidňuje. Vynikající diplomat to zrovna nebyl, ano, už se za léta praxe naučil mluvit s lidmi – ale nebyl to rodilý mluvčí. Vůdce? Ano. Vzor? Ano. Jen ne mluvčí.
Můj nadřízený z kapsy vytáhl klíče a začal se jimi přehrabovat. Zahlédl jsem klíč od sesterny, univerzální klíč ke všem pokojům, svojí kanceláře... než našel drobný, nevýrazný klíč. Nápis na něm říkal sklad. Založil jsem si ruce na prsou, jako kdybych se chtěl ubránit před případným nebezpečím.

Otevřel dveře a nechal nás s Farlanem projít dovnitř jako první, než za námi zavřel. Cítil jsem trochu zatuchlý vzduch a nechal se Erwinem vést vysokými regály – všude jen léky, léky a zase léky. Přišel jsem si skoro jako v bludišti – v bludišti, od jehož východu má klíč jen Erwin.

„Tady, pane Churchi," ukázal Erwin na očividně trochu vyrabované krabice.
Zatímco si Farlan nechával nadiktovat seznam toho, co zmizelo, já periferním viděním zaznamenal pohyb. Zpoza regálu vyšel mladý muž – hnědé vlasy, ramena, štíhlá postava.
„Erene?" zavolal jsem na něj tázavě a viděl jsem, jak se Eren prudce otáčí a jeho taška se zachytává za jeden z regálů. Nevím, jestli se zachytila o ostrý hřebík nebo už v ní ta díra byla, ale výmluvný zvuk dopadajících krabiček léků mluvil za své.

Eren... t-to Eren...
... dutá rána.
Tma.

Heheh. Jistěže. Nejste hloupí~
Jak asi zareaguje Levi, hn? Zůstaňte naladěni~