SmuGo-Náraz

Uvědomění

Šimon:

Bylo odpoledne. Šimon ležel na lůžku a přemýšlel o všem, co se za poslední týden stalo. Nejdříve se vyspal s Danielem, v tu dobu byl na něj moc naštvaný, pak ho srazilo auto a nejednou si uvědomil, že by bez Dana nemohl existovat.

„Aaaah to je nudaaaaa" opravdu to tu neměl rad. Byla tu hrozná nuda a jediné rozptýlení byl Barrandov a jeho 'užásné' pořady. Ale ze všeho nejvíc se vždy těšil na to, až odbije čtvrtá a do místnosti vstoupí on. Vždycky se třepal štěstím, jako štěňátko, když jeho páníček přijde domů. Vždy si spolu povídali, nebo jen tak leželi a nic neříkali a občas natočili nějaký vlog, aby lidi věděli, že ještě Šimon neumřel a stále se bude snažit alespoň něco vydat. Taky jednou za uherský rok.

Odbila 4 hodina

Byl tady. Přesný jako vždy. Usmíval se od ucha k uchu. Podle výrazu vypadal velmi šťastně a spokojeně.

Jakmile jsem ho uviděl, hned jsem ho chtěl obejmout, ale se zlomenou nohou to nešlo tak hladce. Jenže jsem moc chtěl zahrnout ho svojí láskou, až jsem z toho spadl z postele. „Bože, co to zase tropíš za hlouposti" řekl Dan a rychle přišel ke mně a pomohl mi si sednout na postel, ze které jsem právě tak směšně spadl. „Tak to se omlouvám, že jsem tě chtěl přivítat svým láskyplným objetím a polibkem na přivítanou" řekl jsem a na oko se zlobil. „Když, ale nechceš přijmout mou štědrost, tak fajn..." dořekl jsem myšlenku. Chystal se, si Danovu reakci pořádně užít. A přímo si to vychutnával. „A-ale já jsem nic takového, jako že tvoji lásku nechci neřekl" koktal Dan smutně.

Chvíli bylo v místnosti ticho. A pak se rozezněl smích.

Šimon se smál. Hodně a nahlas. Dan nechápal proč. Nepřišlo mu to zrovna vtipné. „Dane, můžeš mi prosím tě říct, jak sis mohl myslet, že to myslím vážně?" zubil se Šimon. Dan chvilku nechápal a pak mu to došlo. „Ty mrňavý ..." a už se po něm sápal a chystal se ho 'jako' uškrtit (no možná, kdo ví)„štěně a já už jsem se lekl sakra!" dořekl to Dan a pak si uvědomil, co vlastně řekl mrňavý OK, ale štěně? Chvilku byl klid a ticho, oba tam seděli jako opaření a nikdo se nehodlal pohnout natož promluvit. Teda čekal jsem cokoli, ale štěně? „Tak, to si mě vážně dostal" řekl a nehorázně se styděl, za to co právě vypustil z pusy. „Hele vážně nevím proč, prostě to ze mě vypadlo, ale když nad tím teď uvažuju, tak to k tobě docela i sedí" řekl a podíval se na Šimona tím uhrančivým pohledem. Šimon se jen začal červenat víc, než zralé rajče. Bylo mu strašně trapně, potom co ho takhle tmavovlásek nazval. Ihned se snažil zalézt pod přikrývku a pokusit ze sebe udělat součást postele. Dan ho ani nenechal vzít přikrývku do ruky a už ho drtil v teplém objetí. Hřejivém. Takovém, že jste věděli, že vás ochrání za každou cenu. A to taky Dan hodlal udělat. Chránit ho klidně do své smrti. Oba dva si tento pocit užívali. A pak se Dan jen lehce odtáhl a políbil Šimona na čelo. „Miluju tě" řekl Dan. Štěňátko se na něj podívalo. Bylo to krásné, od někoho slyšet, tak hřejivá slova. „Já tebe ne" rozezněl se jeho hlas v místnosti „Já tě zbožňuju"

Po chvíli, co spolu cukrovali, přišel doktor se zprávou, že pan Šimon bude moci ještě dnes odejít. Nechal Šimona podepsat papíry o propuštění a poté opustil místnost.

„Teď mě tak napadá, kdy se vracíš vlastně na Slovensko?" zeptal se Šimon do ticha. „Vlastně, jsem chtěl odjíždět už dnes..." odpověděl Dan. Ale hned se doplnil „víš chtěl jsem si vzít pár věcí z domova, abych tady nebyl pořád v jednom a tom samým oblečení..." jeho monolog pokračoval "abych tu s tebou mohl být co nejdýl, ty moje štěňátko!"dořekl. Smutný výraz v Šimonově tváří se přeměnil na rozzářený a nejvíce spokojený, jak snad nikdy nebyl. Obejmul Dana se slovy „Děkuju ti"

Dan pomohl Šimonovi zabalit těch svých pár věcí, které mu sem za ten týden a půl nanosil, aby v tomto ústavu přežil. Ještě se oba oblékli, Daniel vzal tašku přes rameno a mohli vyrazit. Vyšší tmavovlásek vystoupil z místnosti jako první a za sebou nechával menšího z dvojice. Šíma se jen naposledy zadíval do místnosti ve které se událo moc věcí a navždy tyto věci zůstanou v jeho mysli. Odešli z velké bílo-modré budovy a nechávali ji za sebou.

Odbila šestá hodina, když nastupovali do auta. „Tak co, chceš to jet někam oslavit nebo...?"
„Jedem to oslavit!" zapištělo štěně.
„Tak jo, ty prcku " a na oko se zasmál, když Šimona poplácal po hlavě, jako kdyby byl malé dítě. „Tak hele, to, že ty jseš velkej jako mrakodrap neznamená, že já jsem prc-" nedořekl svoji rozzlobenou myšlenku, protože ucítil dotek na své líci a teplé rty na těch svých. Nejdříve byl překvapen, ale nakonec se do polibku lehce zapojil, protože nic lepšího než polibek od svého Daniela neznal. Hodnou chvíli se takto sami sebe 'všímali' než Šimon tohle 'setkání' rozpustil kvůli nedostatku kyslíku. Rudý studem se odtáhl a pronesl „Tak vyrazíme, ne?" Dan se jen usmál a odpověděl „Samozřejmě"

Nakonec zastavili u menší hospůdky na kraji zapadlé ulice. Oba vstoupili do hostince, teda první vešel a druhý se spíše došoural. Sedli si ke stolečku v rohu místnosti, kde nezářilo přímé světlo, ale pouze panovalo romantické šero. Otevřeli jídelní lístek a začali listovat. Nakonec si Šimon vybral palačinky s borůvkovou marmeládou a Dan přírodní řízek s oblohou. Postarší dáma jim pokrmy přinesla a popřála dobrou chuť. Při jídle se bavili a smáli. Nad stolem poletovala imaginární srdíčka.(😍😏)

Po dobré večeři zaplatili a odešli k autu. „Připravil jsem překvapení" pronesl Dan.
Oba nasedli do auta.
„Překvapení?" zeptal se menší.
„Ano a doufám, že se ti bude líbit" odvětil Dan. A auto se rozjelo směrem k jejich 'útočišti'.

Kill me, please...

Myslím, že mě musíte nesnášet, protože...sakra skoro rok jsem nic nevydala...

Ano stydím se, velmi se stydím...

Jinak si myslím, že další kapitola bude poslední. Chtěla bych tuhle povídku ukončit příští kapitolou na, které se momentálně už i pracuje. 

No nic tak zatííííím ČUS XD