Let me in ✔ | ˢⁿᵃᵐⁱᵒⁿᵉ

13 B

Snape se rozhodl sledovat Dolohova. Neměl ho rád, ani mu nedůvěřoval, vždycky udělal něco hloupého. Přesně věděl, kam se Dolohov přemístí jako první, malá mudlovská čtvrť, kde začínal s vražděním vždycky. Skryl se za zeď, aby ho neviděl. Důstojně sledoval, jak Dolohov náhodně procházel ulicí, ničil domy a vraždil všechny mudly v dohledu.

Šel za ním do druhé ulice a sledoval, jak se zastavil před jedním domem a zadíval se oknem do ložnice. Snape se tím směrem podíval také a všiml si, že tam stojí žena před televizí. Připadala mu povědomá. Hnědé, husté vlasy, čokoládové oči. Byla to paní Grangerová, matka Hermiony. Musela to být ona. Byly si neuvěřitelně podobné.

S hrůzou sledoval, jak Dolohov zvedá hůlku a chystá se dům zničit.

,,Expelliarmus!" vykřikl Snape a odzbrojil ho. Dolohov se rozhlédl kolem.

,,Snape, na co si to sakra hraješ?"

,,Opět mě udivuje tvá hloupost a nedbalost, Dolohove. Uvědomuješ si, že dům, který ses chystal zničit, je dům rodičů Hermiony Grangerové? Jedné z nejlepších a nejvěrnějších přátel Harryho Pottera? Merlin ví, co všechno jsi tím mohl způsobit!"

,,No, tak uvidíme, co na to řekne náš pán," Dolohov ho popadl za předloktí a přemístil je do Malfoyovského sídla. Voldemort se na ně překvapeně podíval.

,,Můj pane," začal Dolohov, aniž by dal Severusovi šanci mluvit. ,,Využil jsem ten laskavý dar, který jste nám dal, a chystal se zabít pár mudlů, když mě Snape odzbrojil."

,,Vysvětli mi to, Severusi," zasyčel Voldemort.

,,Můj pane, mudlové, které se chystal Dolohov zabít, jsou rodiče Hermiony Grangerové, nejlepší přítelkyně Harryho Pottera. Mohlo by to vyvolat rozruch a jistě by to předčasně zahájilo válku, kterou tak pečlivě plánujete."

,,Dost," umlčel ho Voldemort, ,,Dolohovovy činy by způsobily neodpustitelné okolnosti, to máš pravdu. Ale ty jsi dnes večer zradil své bratry."

Snape odešel z Malfoy manor, vděčný, že dokázal chodit. Mohlo to být horší. Vzpomněl si na rozkaz od ředitele a neochotně se přemístil na Grimmauldovo náměstí. Tiše za sebou zavřel dveře a zkontroloval hodiny na chodbě. Jedna ráno. Všichni pravděpodobně spali. Pomalu vyšel schody a vydal se dlouho chodbou k Hermionině ložnici. Otevřel dveře a podíval se na lůžko kousek od okna: prázdné. Zvedla se v něm panika a dusila ho zevnitř. Kam zmizela? Dobře, Severusi, dýchej, řekl si. Kde by mohla nejpravděpodobněji být? Samozřejmě, knihovna. Byl pomalý, nemohl uvěřit, že mu trvalo pět vteřin, než zjistil, že Hermiona bude v knihovně.

Otevřel dveře a našel ji, jak sedí v křesle u krbu. Když se přiblížil, zjistil, že spí, na klíně otevřenou knihu. Usmál se, trochu láskyplně, než si uvědomil, co dělá, a rychle nasadil svůj typický výraz. Opatrně vzal knihu a položil ji na stolek. Kniha o nitrobraně. Tiše se zasmál - neustále ho překvapovala.

Vypadala tak klidně, když spala. Vždycky na ní viděl, jak je ve stresu, nebo si dělá starosti - což si dělala skoro pořád. Teprve teď vypadala tak klidně a zranitelně a on si všiml pár pih na jejím nose, koncentrovaly s její opálenou, hladkou, krásnou pokožkou. Poprvé se zamyslel nad tím, jak moc byla podceňována. Dokonce si přiznal, že byla jednou z nejchytřejších lidí, se kterými se setkal. Byla jistě chytřejší než její vrstevníci, často moudřejší než ředitel, a přirozeně rozumněla přípravě lektvarů - vzácný dar. Lidé často říkali, že nemůžete být chytří a zároveň i krásní, a Severus měl tendenci poukázat na Hermionu Grangerovou. Může být cynický - ale slepý nebyl.

Musel přiznat, že bylo těžké si uvědomit její třináctileté já, s divokými vlasy a velkými předními zuby, a spojit si jej s touhle krásnou, inteligentní ženou, která spala před ním. Opravdu ji nechtěl vzbudit, ale věděl, že musí splnit ředitelovy příkazy.

,,Slečno Grangerová," jemně zatřásl s její paží. ,,Slečno Grangerová," zkusil to znovu. Otevřela oči a tiše vykřikla.

,,Pšt, uklidněte se, slečno Grangerová," řekl, ale věděl, že na tom má podíl on. Sáhl si na obočí nad levým okem a zjistil, že mu teče krev.  

,,Pane profesore, jste v pořádku?" zeptala se, náhle byla vzhůru a vyskočila z křesla, do kterého posadila Snapea. Nechtěl si nechat rozkazovat od studenta, ale neprotestoval.

,,Já-"

,,Co se stalo?" zeptala se, když se dívala na jeho viditelná zranění.

,,Vraždění mudlů," řekl prostě.

,,Ach, vy-"

,,Ne, slečno Grangerová, nejsem vrah," uvolnila se. Věřila mu. Stále nemohl pochopit, proč tak snadno a ochotně věřila každému jeho slovu. ,,Ředitel mi nařídil, abych šel za vámi. Máte mu poslat patrona s mým stavem." Přikývla a pokračovala v prohlížení jeho ran, než zvedla hůlku.

,,Expecto patronum," Snape se ohromeně díval, jak stříbrná silueta vydry vyskočila z konce její hůlky a tančila kolem nich. Vydra, jak neobvyklé. Hermiona k ní promluvila:

,,Profesore Brumbále, jsem tady s profesorem Snapem."

,,Pokračujte," pobídl ji Snape.

,,Rozhodně je stále při vědomí," předstírala, že ho ignoruje, posmívala se, ,,jen pár modřin a ran, vyléčím to." Poslala vydru pryč a dala se do práce. Rozhodla se očistit jeho tvář rukou. Během několika posledních měsíců se dozvěděla, že mnohem účinnější je použít trochu teplé vody a hadřík. Několikrát sebou trhnul, když se dotkla jeho rány, a ona se mu pokaždé omluvila. Mírně mu omyla zbytek tváře, kterou jako by hladila, a Snape cítil, jak jeho žaludek poskočil díky emoci, kterou nedokázal pojmenovat.

Potom se pustila do práce a ostatními ranami, mračila se, vypadala naštvaně.

,,Co se děje?"

,,Já prostě nemůžu uvěřit, že si tímhle musíte procházet. Tohle není správné."

,,Temný pán se nezajímá o to, co je správné, slečno Grangerová, není to člověk, je to monstrum."

,,Nezasloužíte si to," řekla jasně, ale bolest v jejím hlase způsobila, že Snapeův žaludek už podruhé poskočil. Říkal si, jestli nebude nemocný.

,,Ach, věřte mi, já si zasloužím mnohem horší věci, než jsou tyhle."

,,Jak to můžete říct? Co jste udělal, že si to zasloužíte?"

,,Nejde o to, co jsem udělal," řekl tiše, ,,spíš o to, co jsem neudělal."

,,Takže, nitrobrana?" zeptal se jí a snažil se přerušit to ticho, a odkazoval na knihu, kterou měla položenou na klíně.

,,Ach, ano," přikývla, ,,nemohla jsem si pomoct."

,,Samozřejmě," Hermiona byla překvapená měkkostí v jeho hlase, a když vzhlédla, usmál se na ni.

,,Profesore, vy se usmíváte?" hravě se mu vysmívala.

,,Grangerová."

,,Promiňte," řekla a usmála se. Nebylo jí to líto a oba to věděli. Po chvíli si Snape povzdechl.

,,Slečno Grangerová, myslím, že si musíme promluvit."

•••

Okok, jejich rozhovor se ještě protahuje!😂
Tak jaký jste měli týden?😊
Snad se vám kapitola líbila; oni jsou tak roztomilíííí❤🌻
-Milka💖