Let me in ✔ | ˢⁿᵃᵐⁱᵒⁿᵉ

1 B

Celou cestu do nebelvírské věže běžela. ,,Žaberník," křikla heslo pro Buclatou dámu, když se blížila, takže portrét byl odklopen a ona jím rychle prošla. Zamířila po schodech rovnou do chlapecké ložnice a do Harryho pokoje.

,,Harry," zašeptala naléhavě a zatřásla s ním. On zasténal a převrátil se.

,,Miono? Co se děje? Proč jsi tady? Kolik je hodin?"

,,Pst, to je v pořádku, Harry. Všechno je v pořádku. Jen si potřebuju půjčit tvůj neviditelný plášť, kde je?"

,,Na dně kufru," zamumlal v polospánku. Hermiona ho našla a běžela zase zpátky ven, proběhla otvorem a hodila přes sebe plášť, když se blížila dolů. Stála u dveří a čekala asi deset minut. Uvažovala nad tím, jestli se Brumbál bude vracet, a chystala se ho jít hledat někam jinam, když se otevřely dveře. I když byla neviditelná, instinktivně skočila stranou a schovala se za brnění.

První prošel Brumbál, za ním levitující profesor Snape, který byl v bezvědomí, a za nimi kráčela profesorka McGonagallová. Hermiona šla tiše za nimi a snažila se nadělat co nejméně hluku po celou cestu, co mířili na ošetřovnu. Ale jakmile prošla McGonagallová, zavřela jí dveře před nosem.

Neexistoval žádný způsob, jak by se mohla nepozorovaně dostat dovnitř, a tak přitiskla ucho ke dveřím a snažila se něco zaslechnout.

,,-nejhorší, co jsem kdy viděla, Albusi. Nemůžete ho poslat zpět. Kletba cruciatus ho pomalu zabíjí."

,,Souhlasím s Minervou, Albusi. Severusovy rány jsou čím dál těžší. Obávám se, že jednoho dne už to bude nenapravitelné."

,,Jestli bude ochoten toto Severus přijmout... Voldemort je stále silnější, a když teď ztratíme Severuse, prohrajeme válku."

Hermiona se cítila špatně. Nechtěla to už slyšet. Běžela zpátky ke své koleji, hodila plášť pod postel (rozhodnuta, že ho vrátí zítra) a zavrtala se pod peřinu. Zdál se jí sen, v němž se objevoval Voldemort a mučil lidi. Probudila se celá zpocená a s mokrými tvářemi od slz.

Ráno měla špatnou náladu. Jak mohl být Brumbál tak krutý? Jistě, Snape nebyl zrovna nejlepší člověk (jednou ji urazil, když jí díky kletbě začaly rychle růst přední zuby), ale jen proto, že byl schopen podobných zraňujících komentářů, neznamenalo, že si zasloužil být mučen nejmocnějším černokněžníkem, který kdy žil!

Pořád dokola si v hlavě přehrávala scény ze včerejší noci. Snapeovo tělo vznášející se za Brumbálem. To Hermionu bolelo. Vždycky si myslela, že si je ve všem tak jistý, že je tak silný, ale včera večer jí tak rozhodně nepřipadal. Vzpomínala na včerejší rozhovor na ošetřovně. Jak by ho Brumbál klidně a bez rozmýšlení poslal zpět k Voldemortovi, protože to pro něj bylo výhodné, bez pomyšlení na jeho stav, ve kterém se profesor Snape vrátil. Hermiona náhle pocítila palčivou nenávist k Brumbálovi. Tomu člověku vždy věřila, vždycky ho slepě a bez rozmýšlení následovala.

Snažila si představit si sebe v pozici profesora Snapea, tváří v tvář Voldemortovi. Otřásla se při tom pomyšlení, a v tu chvíli pocítila respekt a obdiv k profesoru Snapeovi. Dala si slib. Slíbila si, že odhalí, co se děje v životě profesora Snapea a profesora Brumbála. Chtěla to zastavit.

Oblékla si školní uniformu, divoké vlasy svázala do culíku a šla dolů na snídani. Samozřejmě tam dorazila dřív než Harry s Ronem, vzala si topinku a vytáhla si rozvrh hodin na dnešní den.

Všimla si, že má obranu proti černé magii a vzhlédla ke stolu, kde seděli učitelé. Každý člen profesorského stolu tam seděl, vesele debatoval s kolegou a snídal, ale někdo přece jen chyběl: profesor Snape. Hermiona se cítila zklamaně. Pak si ale uvědomila, že na tom byl včera večer hodně špatně, jak madame Pomfreyová říkala, takže by sotva mohl přijít na snídani jako obvykle.

Hermiona se začala vážně bát, když se neukázal na vyučování. Byla v Bradavicích už v šestém ročníku a ještě nikdy se nestalo, že by Snape zmeškal vyučování, nikdy.

Samozřejmě se nikdo jiný nebál tak jako ona; všichni byli rádi, že jejich neoblíbený učitel není nikde k vidění. Ještě víc je potěšilo, když do třídy vešel Brumbál se slovy, že dočasně přebírá třídu. Všichni vesele klábosili, jen Hermiona tam seděla a mračila se na profesora Brumbála.

,,Není to skvělé, Hermiono?" zvolal Harry. ,,Není tu Snape!"

,,Nemáš o profesora Snapea trochu strach, Harry? Ještě nikdy se nestalo, že by nepřišel na vyučování."

,,No a? Koho to zajímá? Je to skvělé!" Hermiona si zklamaně povzdechla. Musela vymyslet plán.

•••

Hermiona vešla do nemocničního křídla a rozhlédla se. Po profesoru Snapeovi nikde nebylo ani stopy. S největší pravděpodobností byl někde v soukromé místnosti z dohledu studentů. Došla ke dveřím kanceláře madame Pomfreyové a zaklepala.

,,Dále," zavolala. ,,Ach, Hermiono, drahoušku, co pro tebe mohu udělat?"

,,No, chtěla bych vás požádat o laskavost."

,,Samozřejmě, drahoušku, jen se ptej."

,,No, když jsem byla ve druhém ročníku, chtěla jsem být léčitelkou. Vždycky jsem chtěla využít svůj mozek a kouzla, abych pomohla lidem nebo dělala nějaký výzkum. Ale nikdy jsem si neuvědomila, jak těžké to bude, kolik je třeba se toho naučit. Napadlo mě, jestli bych nemohla být váš...učeň. Mohla bych se něco naučit od vás, a až bych opustila školu, měla bych alespoň nějaké vědomosti. Slibuju, že se vám tu nebudu nějak motat. Prosím, madame Pomfreyová, prosím."

Vypadalo to, že madame Pomfreyová nad tím skutečně přemýšlí, a po chvilce se na Hermionu usmála.

,,Myslím, že je to skvělý nápad! Škoda, že jsi s tím nepřišla dříve. Nebude to špatné mít tady pomoc. Myslím, že to je přesně pro tebe, Hermiono. Být léčitelem je skvělá profese, a s tvým mozkem by ses mohla dostat daleko. Ano, mohla bys tu být užitečná. Začneme základní výukou kouzel na bolest hlavy, nachlazení a žaludeční potíže... Slyšela jsem, že jsi také velice zručná v lektvarech. Bylo by užitečné, kdybys mi uvařila několik jednoduchých lektvarů. Jen jednoduché věci, dokud se profesor Snape nevrátí, protože pokud jde o profesora Křiklana, vařit lektvary na ošetřovnu se mu zrovna moc nechce." Hermiona jí věnovala pozornost a nechala madame Pomfreyovou dál mluvit, ale v duchu přemýšlela, jak by mohla zjistit, kde profesor Snape je.

,,Mohla bys začít od pondělí, drahoušku?"

,,Hm? Ach, ano, samozřejmě! Děkuju mockrát, madame Pomfreyová! Uvidíme se v pondělí po škole!" A Hermiona s pocitem štěstí opustila ošetřovnu, neuvěřitelně spokojená sama se sebou. Nemohla uvěřit svému štěstí. Plán jí zatím vycházel dobře, teď musela počkat do pondělí a pak se začít věnovat ,učení'. S odhodláním ve tváři zamířila na večeři do Velké síně, zatímco v duchu plánovala svůj první tah.

•••

Moc děkuji za tak skvělé ohlasy u první kapitoly! Samozřejmě budu ráda i za další názory😊tak zase za týden🙈
-Milka♥