Šepoty o Bohu

3.

A začátkem tercie to všechno nabralo jasný směr a tvar. Když jsem seděla v lavici v katedrále na zahajovací mši, tak mi Bůh vnukl myšlenku chození na přípravu. Dosud nevím, jak jsem se mohla za tak krátkou dobu stát tak věřící, že jsem si byla jistá s přípravou. Popravdě... nebyla. Ani když jsem chodila na přípravu půl roku, nebyla jsem si jistá, co přesně od toho očekávám. Možná jsem taky ani nechápala, co to vlastně dělám. Ale ta touha po naplnění Bohem byla silná jako proud řeky a nedala se jen tak odstrčit stranou.

Tercie pro mne byla hodně velkým krokem v životě. V podstatě úplně vším. Ať už láskou, sborem nebo vírou. Začala jsem chodit do sboru, kde jsem stále a který nade vše miluji. Poznala jsem v něm lásku, bolest, ale i radost a mnoho dobrých přátel. Ať už nejlepší víkendové soustředění na Hosíně, po kterém jsme nemohli mluvit, setkání sborů na Velehradě, kde jsem o hlas přišla definitivně, Hodina Slávy, kterou jsme málem vyhráli, doprovázení školních mší, talkshow Bez Vytáček o křesťanství nebo Zpívání sborů tří zemí v Pasově. 

Začala jsem chodit na přípravu, kde jsem poznala spoustu nových lidí, mimo jiné i svojí skvělou biřmovací kmotřičku, ale hlavně jsem získala pevné pouto s Bohem. Zážitků jsem získala opravdu mnoho. Každou středu jsem hodinu seděla v klubovně kláštera a spolu s Pavlem a ostatními, kdo chtěli podstoupit nějakou svátost, jsme debatovali a probírali různá témata. Často jsme se dobře nasmáli, párkrát najedli a občas jsme ani netrpěli všudypřítomnou zimou, které se v klášteře vyhnuly jen záchody.

Pak přišly víkendy na Hosíně, což je - zvlášť pro lidi z BiGy - centrum sbližování. Tamní fara má skvělé umístění i areál, tudíž je to všestranně výhodné, krátké ubytování. A právě odtud mám skvělé historky společně se skvělými zážitky. Ať již hra Dopisy, kdy dostaneme pět dopisů a čas, kdy se máme vrátit a třeba každou půlhodinu jeden z nich přečíst. To je něco, co vás donutí se modlit a v tichosti přemýšlet. Být sami s Bohem.

Pak přichází adorace, mnou velmi oblíbená. No a jelikož jsme neměli čas za dne, proč si neudělat adoraci v noci? Prostě si uděláme seznam (od 11 do 7) a vylosujeme dvojice i čas. Ano, já jsem šla asi kolem jedné hodiny v noci. Byly jsme dvě v Hosínském kostele a tiše se modlily a vedly tiché monology s Bohem. A aby to bylo ještě dokonalejší, dvojice po nás nám řekla skvělou historku. Měli adoraci od dvou do tří ráno a po nich měl jít Pavel - abych to osvětlila, neměli jsme opouštět kostel, aniž by nás vystřídala další dvojice. No, jenže ti, kdo Pavla znají, tak si to už určitě domysleli - Pavel zaspal. A jelikož moje kmotřička a její společník na něj čekali, tak v kostele čekali o hodinu déle. Jak mi pak kmotřička vysvětlila: ,,Fakt jsem ze sebe byla zklamaná, že se nevydržím hodinu modlit a pak jsem zjistila, že tu jsem dvě hodiny..."

Po nádherném víkendu stráveném nejen s kamarády, ale i s Bohem, nastal školní týden a zase jsme zapadli do starých kolejí - matika - tělák - chemie - oběd - odpoledka - čeština - čekání - sbor. A pak přišel další víkendový výjezd, Festival duchovní hudby na Velehradě. Tam jsme byli se sborem a když jsme na kost zmrzlí seděli v bazilice a čekali na náš výstup, v té tichosti, kterou nepřerušovalo nic jiného, než písně ostatních sborů, jsem cítila, že se, ač pomalými krůčky, k Bohu posouvám stále blíž.

Po nedělním lehce zkaženém výstupu v Olomouci - podle ladičky už ne - jsme jeli domů. Patnáct lidí v autobuse normální velikosti, jehož řidič musel mít nervy z oceli, jelikož jsme přeci sboristi a bez zpěvu se jakýkoli náš výjezd prostě neobejde. Stejně jsme se pak všichni slezli na tři dvojsedačky a povídali si o všem možném i nemožném.

Velehrad byl další krok k Bohu - to, bez čeho bych tak daleko nedošla. A to jsem si uvědomovala, když jsem tu neděli večer byla doma a - ostatně jako každý večer - se modlila, děkovala Pánu za vše dobré, prosila ho za vše špatné a volala k němu v modlitbách. Ale stále to nebyly modlitby, na které bych byla pyšná. Až tohle léto jsem si uvědomila, že modlitba není jen děkuji, prosím a otčenáš, že je to něco víc.

A pak mě Helča donutila chodit na mše v pátek o nulté hodině. Nejdřív mě to nějak nelákalo, ale pak jsem si řekla: ,,Proč ne?" a to byl další zlom. Ačkoli jsem mši nebrala v takovém objemu jako teď, když mohu chodit k přijímání, bylo to úžasné. A také začala druhá sborová kariéra - zpívání na pátečních mších. Sice nás nebylo tolik, jako na těch středečních, kde zpívá typický Dryják, tak jsme si to užívali a - hlavně já - poznávali jsme nové křesťanské písně. A tady musím podotknout, že to nebyly ty, které si každý představí - nudné, pomalé a formální. Tohle je něco, co se zpívá s radostí - i když s radostí se dá zpívat i takové Ubi Caritas - a energií. 

*na ukázku*

Po sborových akcích v listopadu přišel prosinec a s ním i Vánoce a vánoční prázdniny.  A samozřejmě i vánoční mše, kde nám v klášteře na kůru byla taková zima, že jsme se museli chodit ohřívat na záchody. A když jsme potom přes náměstí společně s částí školy mířili do DéKáčka na něco teplého, nějaký pán se nás odvážil zeptat, kde jsme to všichni byli, že se tak třeseme. No, odpovědi, že v kostele na mši, nechtěl moc věřit.

A takhle vypadala první polovina roku, kdy jsem se opravdu začala dostávat k Bohu.