Šepoty o Bohu

4.

Vánoce přinesly spoustu skvělých dárků, mezi ty nejskvělejší však počítám vlastní Bibli a malý, stříbrný křížek, který vystřídal starší na kůži. Později ho doplnil i mariánský přívěsek - a momentálně je řetízek roztržený.

Po návratu do školy se nic závratného nezměnilo. Příprava pokračovala, stejně tak zkoušky sboru a páteční mše. Buňky byly stále neuspořádané a rušené neustálými hádkami dvou členů, kteří se nemohli snést. Jednoduše to stálo za nic.

Postupem druhého pololetí začal znovu menší nátlak, hodně v němčině a latině, ale i v jiných předmětech. Pomaličku se blížily Velikonoce a začal menší nátlak na vybírání biřmovacích jmen a zároveň i na finální rozhodnutí, jaké svátosti vlastně chceme přijmout. Já si - téměř na poslední chvíli - usmyslela, že první svaté přijímání je málo a že půjdu i k biřmování. Řekla bych, že tohle rozhodnutí bylo hodně i z časových důvodů, protože kdybych musela stíhat školu, dojíždění a do toho přípravu, byla bych se z toho - nejspíš - zhroutila.

A tak přišel jeden z prvních těžších úkolů - vybrat si jméno. Samozřejmě, že jsem mohla jít i beze jména, uznejte však, že něco takového se jen tak nevidí (a osobně by mne to docela mrzelo). Naštěstí mi moje (nečekaně taky věřící) babička půjčila knihu se světci o dvou tisících stránkách, kterou jsem téměř celou prolistovala. Nejdřív jsem vybírala vyloženě jména, pak mi ale došlo, že na jménu nezáleží, nýbrž že bych si mohla vybrat podle toho, jaký měli ti svatí život a podle toho, jak mne zaujali.

Našla jsem si krásný životopis jedné světice, která - jako jedna z mála v té obří knize - nezemřela mučednickou smrtí, ale naopak měla rodinu a pomáhala těm, kdo byli kvůli víře pronásledováni. Pak jsem se však podívala na jméno a zděsila jsem se: Hedvika! Živě si pamatuji, jak jsem tvrdila, že takové jméno nemohu přijmout, jelikož by mi každý potterhead říkal ,,Sovo!". Naštěstí pro mne jsem však pochopila, že nejde o jméno, ale hlavně o skutky a zalíbení v životě. A tak jsem nakonec pátého června tohoto roku přijala nejen druhé jméno Hedvika, ale i svátost biřmování a Ducha Svatého.

Ale to zase přeskakuji.

Ten rok jsem tedy konečně jela i na nepovinný velikonoční výstup na Kleť, kam jsme se hned na začátku málem nedostali. Vyjížděli jsme z vlakového nádraží v ČB a v čase, kdy vyjížděl náš vlak, vyjížděl ještě jeden. Stáli jsme v menší skupince pěti lidí v hale a koukali na obrazovku, kde bylo jedním směrem nám neznámé místo a druhým byly Nové Hrady. A my jsme si řekli, že tedy nastoupíme do toho vlaku na NH, protože jsme ten druhý směr neznali. Dvě minuty před odjezdem obou vlaků do něj však naskočil jeden z letošních maturantů - Majálesový král BiGy společně s tvrzením že sedíme ve špatném vlaku. Nastal tedy - vyhraný - boj o čas, abychom se dostali z jednoho nástupiště na druhé a do - podotýkám, že nyní již správného - vlaku.

Po krutém stoupání z Holubova pod Kleť přišla další rána - vystoupit jsme museli bez Pavla, kvůli jeho zdravotním problémům, které ho donutily vyjet lanovkou. Naše stoupání bylo protkáno čteními z evangelií o Ježíšovi a děním ještě před ukřižováním. A když už jsme odpočívali pod čtvrtým sloupem od konce, - tuším číslo 17 - objevil se nám nad hlavami Pavel se svým nikdy neunikajícím úsměvem a dostali jsme požehnání z lanovky. Myslím, že tímhle se moc křesťanů chlubit nemůže!

A nahoře nás - kromě modlitby a zamyšlení - čekala již tradiční česnečka společně s otázkou, zda v nějaké tamější polévce není maso. Mám pocit, že to si jejich obsluha bude ještě dlouho pamatovat - třicet exotů, kteří se jeden po druhém ptají, jestli v té česnečce není maso, nebo jestli není moc kacířské si dát špenátovku, která je z vývaru.

Cesta dolů proběhla celkem v pořádku. Šli jsme ve skupince čítající pět lidí a hráli jsme doplňující hry, při kterých jste v pohybu, aby cesta rychleji utíkala. Samozřejmě, že jsme pak málem nestihli zpáteční vlak a vlastně jenom díky nedochvilnosti ČD jsme se mohli pohodlně dovézt až do ČB.

Celoškolní výstup se pak odehrával v podobném duchu. Sice chybělo čtení a modlitby, ale doplňující hry všechno vyřešily k naší spokojenosti. 

A pak přišel dlouho očekávaný Majáles, který jsme samozřejmě zase vyhráli, jelikož téma křižáci nemůže nikdo předčit - ani naší sílu ne! A když jsme pak v pátek odpoledne seděli na další víkendovce s přípravou na Hosíně, skoro jsme se nemohli bavit, protože jsme si trošku vykřičeli hlasivky.

Po pár prvních hrách přijela většina osazenstva a my mohli dělat nějaké hromadné akce. Mám takový pocit, že jsme dělali Příběh o Abigail a také jsme domlouvali večerní program, kterým se zase stala adorace, tentokráte již trochu pozměněná na velkou noční modlitbu, při které přišel můj největší strach - zpověď. Před přijetím jakékoli svátosti jsme totiž měli jít ke zpovědi a já vlastně ani nechápala, co to obnáší. Není divu, že když jsem v tichosti čekala v krátké frontě, třásla jsem se nejen zimou, ale i strachy. Potom se však za mne zařadila moje - v té době ještě ne - kmotřička, která mne uklidnila a všechno mi vysvětlila.

A po tom, co jsem Pavlovi vysvětlila, že to opravdu je moje první zpověď, jsem se z mysli snažila vydolovat alespoň jeden hřích, který bych nějak rozvedla. Vzpomínám, jak hrozně trapně jsem se cítila, když jsem asi pět minut dokola okecávala ten jeden hřích, abych alespoň něco řekla, byla jsem pak hodně ráda, že už můžu odejít, ale zároveň jsem alespoň z části pociťovala ten dobrý pocit, který mám i teď, když ke zpovědi zajdu.

A pak, prvního června, jsem přijala první svátost - první svaté přijímání. Bála jsem se, ale zároveň jsem se těšila. A pamatuji si, že jsme všichni v řadě přijímali do ruky, jelikož Pavlovo vysvětlení přijímání do úst nám přišlo hrozně složité. Tudíž: pravou ruku vespod, levou navrch a říct Amen! A předtím se ještě napít mešního vína. No, ale jeden člen naší Přijímací pětky si stejně ruce prohodil, tudíž jsme ho tiše upozornily na onen fakt.

A po přijímání jako by se vše rozjasnilo. Všechno mi přišlo jasnější, ostřejší a dávalo větší smysl. A já byla nadšená.

A neděli téhož týdne - což znamená pátého června - naplnilo biřmování. Sice byly menší komplikace s místem a kmotrou mojí kmotry, ale všechno se vyřešilo a my mohli v klidu přijmout tuto nádhernou svátost. Ještě teď jsem nadšená z toho radostného pocitu, který mne naplnil a já mohla radostí zářit. A nedlouho poté přišlo i mé odhodlání jakkoli uvědomit nevěřící a mladé o Bohu a osvětlit, že to není policista, který nás trestá, ani automat, který je bezduchý a dává skutky výměnou za modlitby a že to není ani srandovní dědeček na obláčku, co se usmívá. Že namísto toho je to bytost, jejíž vztah k nám je vřelý, ačkoli my jsme k němu často slepí a nedůtklivý.

A takhle se mne Bůh dotkl minulý školní rok.