Šepoty o Bohu

1.

Začalo to před čtyřmi lety, když jsem já, zarputilá ateistka, nastoupila na BiGy (Biskupské gymnázium). Tam jsem vlastně šla jen proto, že tam studovala má starší sestra a já chtěla vypadnout ze základky. Nechtěla jsem jít někam, kde bych to neznala, ale zároveň jsem ze základky potřebovala utéct a začít novou kapitolu.

Bylo mi tehdy pouhých deset let, názory jsem však měla jasně vyhraněné a vytrvale jsem odporovala oběma babičkám i sestře, které mi o Bohu vyprávěly. Odvolávala jsem se na to, na co i mnozí ateisté, které znám: ,Kdyby byl Bůh, tak by se nedělo tohle.' ,Je vědecky dokázáno, že Bůh není.' nejvíce se však stydím za názor, který má hodně lidí a který jsem jeden čas (než jsem si to srovnala) zastávala: ,Křesťané odsuzují homosexuály.'což opravdu pravda není, a spousty takovýchto argumentů u mě byly na prvním místě. Naše rodina nikdy moc věřící nebyla a ačkoli jsme všichni prodělali křest, nic takového jako každotýdenní chození do kostela neexistovalo. Na mši jsme chodili jednou ročně - na Vánoce. Já samozřejmě s velkou dávkou nechuti a po dlouhém přemlouvání.

Nicméně na BiGy přišly mnohé změny - hlavně tedy školní mše a hodiny náboženství. Zahajovací, adventní, velikonoční a nakonec ta, kterou jsme ukončovali školní rok. Samozřejmě, že existovaly alternativy pro nevěřící, kteří si mohli čas, který by strávili na mši, ,,odpracovat" ve škole (mimo jiné děláním si, co chtěli). Já, ačkoli jsem ze začátku nechtěla, jsem chodila na mše. Na náboženství jsem se naopak přihlásila dobrovolně (mimo jiné taky proto, že mi sestřička vysvětlila, že je tam větší sranda). Abych pravdu řekla, moc nebyla. Chodili tam kluci, které to absolutně nebavilo a zároveň byli moc líní, aby něco dělali na etice, což byl paralelní předmět k náboženství. Naše učitelka nebyla moc velká autorita a tak jsme se nemohli divit, že si většina kluků dělala, co chtěla.

Na nové škole jsem poznala hodně lidí (jen v naší třídě nás bylo dvaatřicet) a také hodně křesťanů. To možná bylo to, co mne obrátilo, o tom však až později. Na BiGy bylo hodně volnočasových aktivit pro křesťany (středeční modlitba v kapli o velké přestávce, modlitební třídní skupiny Buněk, středeční mše a Studentské středy, čtvrteční adorace a svátosti smíření a nakonec ranní páteční mše), ze kterých jsem se zúčastňovala pouze dvou - středečních modliteb a Buněk. Tam jsem začala chodit možná ze zájmu nebo to chtěl Bůh, ale jistě vím jen to, že jsem tam chodila. Tou dobou nás chodilo víc, ale měli jsme špatný systém, nedokázali jsme se dohodnout a na celou Buňku jsme měli pouhých patnáct minut, což mi teď přijde smutné, až ubohé.

Každopádně se začátkem školního roku přišel každoroční adaptační kurz, který podstupovala každá třída. Na takové jezdí všechny paralelky se svými třídními učiteli a spirituálem. My tedy jeli společně s ,,béčkem", jejich třídní učitelkou a tou naší. Náš hlavní spirituál Pepa nejel, zaskakoval za něj tedy spirituál základní církevní školy Jožo. Mimo jiné tam také byli tři starší studenti, kteří dávno odmaturovali, ale neskutečně nám přirostli k srdci.

A potom začala škola. Přibyly nám čtyři hodiny němčiny týdně společně s náboženstvím a my z toho byli jako na větvi. Říkali jsme si: ,,Co to po nás chtějí?!" a byli jsme vyplašení.

Začala jsem se kamarádit s Bětkou, Kačkou, Aničkou a Helčou a byly jsme při sobě držící parta. V tomhle složení (s ještě pár dalšími lidmi) jsme chodily na Buňku a ačkoli to tehdy ještě nebylo nic moc, my si nic lepšího nedokázaly představit.

Než jsme se nadáli, přišly Vánoce a s nimi kromě vánoční mše se objevilo i očekávané přespání ve škole plné koukání na filmy, deskových her a samozřejmě zábavy. (Po tom roce se zatím ještě nekonalo...). Druhý den (a řekněme si pravdu - moc jsme toho nenaspali) jsme si dali dárky a šli na mši. Ta byla... prostě taková, jaká je pro nekřesťana mše, řekněme, že nudná.

Než jsme se nadáli, Vánoce přeskočily ve Velikonoce a objevil se tradiční celoškolní výstup na Kleť (což je hora nedaleko Budějovic). Jako primánci jsme se účastnili hry o Janu Nepomuku Neumannovi, po kterém se naše gymnázium jmenuje. Samozřejmě byl výstup propojen se symbolickým nesením kamene až nahoru, jako když nesl Ježíš svůj kříž na Golgotu. Nahoře pak (kromě té nejlepší česnečky) čekala modlitba u kříže a poté zhruba hodina volného času tam.

Říkam si, že možná i skrz tyhle malé křesťanské akce mne Bůh oslovoval a že kdybych na BiGy nešla, nikdy bych se ve vztahu s Ním nedostala tak daleko...

Před závěrečnou mší nám oznámili, že náš spirituál Pepa byl povolán do Říma a bude nahrazen, což samozřejmě celým BiGy otřáslo. Ani ne tak námi prvními ročníky, spíše maturanty a staršími studenty, kteří si s ním stihli vybudovat krásný vztah.

Nicméně, konec roku se neúprosně blížil a učitelé stejně jako my doháněli známky a testy, které jsme nestihli napsat. Jako každý konec, i tenhle byl ohromně hektický a v nás nezbývalo nic, než jen naděje v brzký konec. A právě někde tam, když jsem byla s rozumem v koncích, jsem se já, do té doby stále zarputilá ateistka, která neznalá rozdíl mezi eucharistií a biřmováním, ta, která nevěděla, co při mši odpovědět knězovi, začala modlit. Snad to bylo tím, že jsem nějak podvědomě věřila, že přeci jen něco může být nebo jsem se jen potřebovala o někoho opřít, každopádně jsem si každý večer asi tak na minutu sedla a modlila se. A to jsem ani pořádně neznala otčenáš a o zdrávasu bych raději pomlčela...

A takhle, na konci prvního školního roku, jsem poprvé pořádně potkala Boha.