Šepoty o Bohu

2.

Jak rychle přišel, tak i odešel. V té době to alespoň pro mne byl vztah typu: Pomoz mi a jdi! A mně to nějak nevadilo. Zpětně toho hodně lituju, ale nic s tím už neudělám, minulost nezměníme. Jak dneska na Buňce trefně poznamenal spolužák: ,,Bůh nás miluje žárlivou láskou, která se nemění." a jak jsem trefně poznamenala já: ,,Jeho láska se nemění, ale celý náš vztah závisí na člověku." A právě v té době jsem si Boží lásky nevážila.

Nicméně: O prázdninách se toho moc nezměnilo. Ateistické idey ve mně pořád hnízdily a já, ačkoli jsem byla součástí modlitební skupiny, jsem se jim stále poddávala. A tak jsem, ač nevědomky, prožívala své poslední prázdniny bez Boha. Ty jsem si užívala, s rodinou jsme byli na horách, se sestrami hrály beachvolejbal a s bratranci jsme jezdili k rybníku. Škola a víra byla zakázaná témata a já se oddávala horkému dechu léta, který odfoukával všechny pochyby a problémy pryč.

Pak začala škola a já znovu šla na mši. Znovu jsem tam stála v lavici a znovu jsem si připadala trapně, že nevím, co knězi odpovídat. Po svatém přijímání přišly ohlášky a zejména maturanti uronili pár slz. Oznámili nám výměnu spirituála - duchovního vůdce školy - kněze. Pepu vystřídal Pavel. A možná to ve mně něco zlomilo a já si řekla, že bych konečně mohla zjistit, proč je kolem toho takové haló. Přeci jen, proč by se nejen na BiGy našlo tolik bláznů, kteří si po přečtení jedné knihy řekli, že prostě budou věřící?

A tak jsem se začala více zajímat. Na Buňce jsme vedly debaty, stále téměř ve stejném složení a celkově jsme se snažily (nebo alespoň já) něco zjistit. Poprvé také přišla zmínka o knize YouCat, kterou dali dohromady biskupové a mládež z celého světa, aby mladým (a nejen nám) přiblížili křesťanství.

Pak však celková duchovní nálada vymizela a já byla zase prázdnou skořápkou, kterou Bůh opustil. Tehdy mi to tak nepřipadalo - neměla jsem s Bohem téměř žádný vztah a vlastně jsem ani neviděla důvod, proč ho mít.

Řekla bych, že za nynější vztah k Bohu vděčím pouze dvěma lidem - Helče a Pavlovi. Helča ten rok začala chodit na Přípravu, kde je náš spirituál (Pavel) připravoval na svátosti křtu, eucharistie a biřmování*. A pak Pavel, který nás nejen vedl na Puťák, stejně tak mu vděčím za Přípravu o rok později, než Helča.

Rok rychle utíkal, přibyla fyzika a konverzace s německým rodilým mluvčím a my byli ještě zoufalejší, než minulý rok. U mě s tím rozdílem, že jsem se modlila o trochu víc, ačkoli jsem tak nějak tušila, že je to celé jen placebo. Než jsme se nadáli, přišly Vánoce a druhá pravidelná mše, kde jsem tak nějak lehce zvládala mumlat fráze jako: ,,I s tebou" nebo ,,Chvála tobě, Kriste". Pořád jsem se však cítila tak nějak neúplná, což mi nedávalo spát. Ten pocit, který mne hlodal zevnitř, jsem se snažila tišit zahloubáním se do knih nebo trénováním volejbalu, ani jeden z mnohých nápadů však nepomáhal a já začínala být zoufalejší a zoufalejší.

Už druhým rokem jsem se ulila z nepovinného velikonočního výstupu na Kleť, který vedl Pavel, což mne v podstatě nijak netrápilo a místo toho se flákala doma. Naopak na ten povinný jsem šla s chutí a úsměvem na tváři. Tam totiž byli ti pro mne v té době ,,normální" lidé. Ne ti, kteří chodili každou neděli do kostela a ,zvěstovali lásku'. To pro mne byli (a to říkám na rovinu) emzáci, kteří se ,předváděli' v tom, kdo z nich byl na víc křesťanských akcích a kdo kdy kde co křesťanského udělal.

A až poté, koncem školního roku, kdy se zase všechno nakupilo, jsem se zase začala modlit a učit. Musím podotknout, že jsem se modlila za ten uplynulý druhý školní rok na BiGy vícekrát, než za ten první, stejně jsem to však pořád brala spíše jako automat, než jako vztah. Chápala jsem to tak, že když do toho týpka, co sedí nahoře, hodím pár modlitbiček, dostanu to, za co prosím. A on, jako by mu to stačilo (spíš bych však řekla, že ke mně byl neskutečně moc shovívavý), mi ve většině případů vyhověl. Díky tomu jsem taky prošla z němčiny se dvojkou a ne trojkou.

A pak to přišlo. To, co chápu jako předpřípravu na poslání od Boha, které do života mám. Puťák. Neboli putovní tábor s Pavlem, kde jsme za tři dny překonali něco kolem šedesáti kilometrů v Novohradských horách. A právě tam, kde jsme se před jídlem modlili, jídlo jsme měli od Pavla požehnané a kde jsem alespoň já byla Bohu blíž, jsem si uvědomila, že nezáleží na tom, kolik toho děláme, ale spíš co děláme a jak to děláme. Že je jedno, jestli budu mít deset kroužků společně se školou nebo jestli budu jenom věřit. Došlo mi, že toho můžu dělat kolik chci, ale že se stejně v tichých chvílích budu cítit osamělá a prázdná. Že mi bude chybět to, co měla Helča, co měl Pavel, co měli ti, kdo tam se mnou byli.

A i teď, když jsem sama nebo mám strach, tak vím, že za mnou vždy bude stát někdo, kdo mne nezatratí, někdo, na koho se budu moct vždycky spolehnout a že mi bude vždy krýt záda. A ačkoli mám skvělé přátele, bez Boha bych nemohla mít ani je.

A přesně takhle jsem si základní cestu k Pánu našla dva roky zpátky.

*eucharistie=svátost přijímání Hostií (příprava byla na obřad, kdy budou uvedeni k prvnímu přijímání.
biřmování=křesťanská dospělost