Texting /EreRi Verze/

🍀~The End Zone~🍀

Poslední dny jsem se snažil si všechno urovnat.
Hodně jsem se sám sebe ptal na plno otázek typu:

Co teď?
Co budu dělat?
Co jsem to udělal?

A podobně...
Nebyl den, kdy jsem se nenapil alkoholu, či nebrečel jako malý děcko. V těch chvilkách jsem se vůbec necítil jako třicetiletý muž. Spíš jako nějaká ubulená holka, po rozchodu.

Jediný co jsem o Erenovi zaslechl bylo, že odjel na dva, možná tři roky do zahraničí.
Nejspíš kvůli studiu.

A já si dokonce oddechl. Nemusel jsem se bát toho, že kdybych ho spatřil někde na ulici, tak bych na sto procent zkolaboval či začal zase brečet.

Jsem tak neuvěřitelně pitomý. Nechal jsem si to všechno, co mě aspoň trošku drželo pohromadě a na nohou, utéct někam do Německa, někam moc daleko...

...

Už uběhl nějaký ten týden a já se konečně trošku vzpamatoval a zklidnil.
Moje deprese se zlepšili a moje nespavost se taky zlepšila.
Celkově moje fyzická a psychická stránka se zlepšila

Začal jsem chodit ven a běhat. Jedl jsem víc a líp.
Dokonce jsem začal víc chodit do společnosti.
.
.
.
Tím chci říct, že i když odjel kluk, na kterém mi nehorázně záleželo, je mi i lépe.
A to z důvodu, že se teď více soustředím na sebe a na celkově mé okolí, takže jsem víc uvolněný.
.
.
.
Teda, ne že by mi nechyběl. Hlavně jeho pohledy, doteky a jeho hlas, ze kterého by jeden zvlh.
Taky... Si každý... každý večer dělám dobře s představami na něj.

Na to jak se se mnou nekontrolovaně líbá, rukama se dostává do mých kalhot a... a...

Ne, teď nesmím. Jsem na pohovoru pro to, abych se mohl stát vysokoškolským profesorem.

Pracovat na střední není špatné, ale být profesorem na vysoký je můj sen.
.
.
.
"Beru vás"
Ty slova si pořád v hlavě přehrávám a nepřestávám se usmívat.
...

Tak... Tohle je i není konec...
(Vše vysvětlím v další kapitole)
-Naasie ❤️