Diabolik Lovers More Laugh - aneb sestry jsou u moci

Kanatovo umění a zverimex

Kanato seděl za pracovním stolem, cpal se čokoládou a u toho cosi čmrkal tužkou na papír. ,, Katano?!" upozorním na sebe podruhé a tentokrát si mě všimne. ,, Co tady děláš?!" ,, Cítila jsem čokoládu a vydala se za ní." ,, Opovaž se si vzít!" odsekl Kanato a přihrnul si čokoládu blíž k sobě. ,, Ale no tak! Já chci taky!" ,, Ne!" Jeho zákaz jsem ignorovala a přistoupila jsem k němu. Už jsem mu chtěla vzít ten sladký poklad, ale zastavila jsem se očima na tom papíře, na který cosi čmáral. ,, To je Subaru?!" ,, Ano." řekne trochu nervózně a podívá se do země. ,, Je to úžasné! Kde jsi se naučil takhle kreslit?" ,, Díky. Když mi Reiji zakázal zabíjet obětní nevěsty, musel jsem si najít náhradu. No a tak nějak jsem začal kreslit, co jsem viděl." ,, Wow! A proč kreslíš zrovna Subarua?" ,, Jelikož má dnes narozeniny. Večer bude oslava." ,, A proč o ničem nevím?" ,, Nevím. Zřejmě jsme vám to zapomněli říct. A dojdou i další upíři." ,, Wow! Vás je víc! No, měla bych vymyslet, co mu dát. Tak se tu zatím měj." Odešla jsem a zamířila do pokoje. Cestou jsem vyzvedla Kayano, která zřejmě našla nový způsob trávení volného času. Podle mě by se zimním spánkem problémy neměla.

Došli jsme až do pokoje a já si sedla na postel. ,, Proč si mě vzbudila?! Zrovna jsme s Shuem skvěle trávili čas!" ,, Jelikož jsem narazila na Kanata a dozvěděla jsem se, že dnes má Subaru narozeniny!" vysvětlila jsem jí situaci. Po zjištění této skutečnosti začala tancovat po pokoji a zpívat. ,, Bude párty! Bude dorta! Budou dárky a sranda velká!" ,, A co mu dáme?" ,, Já vím! kočku!" ,, Tak hele. Nemůžeš někomu jen tak koupit přítelkyni!" ,, Ty jsi ale blbá! Nemyslím člověka, ale zvíře!" ,, A jo!" dám si jeden facepalm a obě se začneme smát. Někdy jsem fakt blbá, ale jen někdy ( s velkou ironií ).

Po obědě jsme se rozhodly jít koupit kočku ( samozřejmě zvíře ). Vzaly jsme naše úspory a vydaly se do drsné divočiny a.k.a. velkoměsta. Taková cesta se samozřejmě neobejde bez řádného vybavení. Ozbrojily jsme se baseballovou pálkou, pepřákem, čokoládovou šlehačkou ( není horší věci než dostat hlad ), mačetou ( neptejte se, odkud ji máme ) a nakonec velkou dávkou trpělivosti, kvůli kolonám. S touto výbavou, nacpanou v Kayaniných kapsách, jsme vyšly vstříc nekonečnu a dál už ne.

Když jsme se přes všechny kolony, policajty ( nevím proč jim připadalo divné, že se na ulici ládujeme čoko šlehačkou ) a barikády holek, které se ptaly, odkud máme boty ( já nevím, co jim přijde zvláštní na botech s potiskem Transformers ) dostaly do zverimexu, přivítala nás starší brýlatá paní. ,, Copak to bude slečny?'' ,, Chtěly bychom koupit kočku pro jednoho kamaráda.'' řekla Kayano a sama se zamyslela nad tím, proč řekla kamaráda. ,, A máte nějakou představu?'' ,, Abychom pravdu řekly, tak ani ne.'' odpovím pro změnu já. ,, Hmm, a jaký ten váš kamarád je?'' ,, No, je trochu samotářský, docela výbušný, ale přitom mám pocit, jako by byl ta nejkřehčí věc na světě. Celkově mi přijde zbytkem nepochopený.'' dokončila svou filozofickou řeč Kayano a já jen stála s otevřenou pusou. Jak toho mohla zjistit tolik za ten ani ne den?! Něco mi tají! Jo! Už to mám! Je jasnovidka! ,, Tak v tom případě bych věděla, jakou kočku by potřeboval.'' řekla paní a odběhla někam do útrob obchodu.

Za chvíli se vrátila s překrásnou bílou micinou. Bylo to ještě kotě, sotva čtyři měsíce staré. ,, Tohle je Rose. Líbí?'' ,, Je ultramegalopálně skvělá!'' vyhrkneme s Kayano zároveň.

Po tom, co jsme zaplatily, jsme se vydaly zpět domů. Do začátku jsme Subaruovi koupily i granule a přepravku ( samozřejmě pro Rose, ne pro něj ). Doma jsme pak všechno připravily a šly se věnovat našim volnočasovým aktivitám.