Tajemství bratra Arsenia

Část 1 Září

Před vchodem do barokní budovy, plné soch se tlačil houf netrpělivých primánů. Ode dneška chodí na gymnázium a už dávnou nejsou žádní žáčci, ale gymnazisti, nebo aspoň při nejmenším studenti. A všichni jim musí vykat.

Výkvět inteligence se s trochou zmatků dostal do své třídy a po několika drobnějších hádkách, o to, kdo kde bude sedět, se usadil do lavic. Vzápětí zazvonilo a do dveří vtrhl sportovně oblečený muž.

„Jmenuji se Vohař a budu vaším třídním," štěkl, zatímco pružně kráčel ke katedře, na kterou položil zbrusu novou třídnici.

„Uvědomte si, že osm let budete navštěvovat nejstarší školní budovu ve městě, založenou už jezuitským řádem, a já nedopustím, abyste jakkoli zničili její pověst. Veškeré kázeňské prohřešky budu přísně trestat, abyste se jich v budoucnu vyvarovali."

Během řeči přecházel od katedry ke dveřím a zpět a své svěřence si prohlížel jako šelma, hledající snadnou kořist. Z ničeho nic se zastavil uprostřed vzdálenosti a dodal: „Chlapci se se mnou budou pravidelně potkávat při hodinách tělesné výchovy."

•

„Slyšel jsi ho? Bude celkem vostrej, ne?" Dvojice primánů se o přestávce krčila v poslední lavici a ostražitě kolem sebe těkala očima, aby je nezaslechl někdo nepovolaný.

„Třeba jenom pouštěl hrůzu. Znáš to, pes, který štěká..."

„... ale tenhle kousat bude. To se s tebou klidně vsadím," odporoval Marek.

Leo si spokojeně ukousl bagetu. „Uvidíme. Třeba to nebude až tak hrozné. Až si na nás zvykne..." prohodil s plnou pusou a oči upíral na hodiny nad tabulí. Po přestávce se měli projít bludištěm chodeb, aby našli specializované učebny. Sotva začal jíst, a pauza už se chýlila ke konci.

•

V hale před ředitelnou postávala skupina starších studentů. Marek a Leo mezi nimi procházeli s největší opatrností, nechtěli si nikoho z nich znepřátelit. Během posledních dní po třídě kolovaly zvěsti o šikaně a pouštět se do křížku s některým z urostlých čahounů nevypadalo jako dobrý nápad.

Dveře kanceláře se otevřely a zástup se vlil dovnitř.

„Prosím, posaďte se," pronesla ředitelka, sotva za nimi zavřela dveře. Sebrala se stolu jakási lejstra a sklepala je do úhledného štůsku.

„Chtěli jste se mnou projednat přespání ve škole pro primány," nadhodila, když si od počítače přitáhla židli.

Studenti pokývali hlavami.

„V zásadě nejsem proti. Ale ručíte mi za plnou bezpečnost a nevystavíte nováčky žádným ponižujícím úkolům. Samozřejmostí je dohled vašeho třídního a profesora Vohaře. Buď to, nebo nic," pronesla natolik přísně, že se několik gymnazistů nenápadně odsunulo z jejího dosahu.

„A teď mi řekněte, jak si to představujete," vyzvala je po chvíli napjatého ticha.

Slovo si vzal svalnatý čahoun: „Ale paní ředitelko, co si to o nás myslíte? Ponižující úkoly můžou vymyslet tak akorát na základce... a my jsme gympl! Ne, poznají historii naší školy. Setkají se s bratrem Arseniem. Budou procházet chodbami a plnit úkoly, které jim budeme zadávat my, převlečení za jezuity. A na konci je bude čekat odměna. Můžeme to spojit třeba se sportovním odpolednem v pátek v listopadu..."

„Co budete potřebovat od vedení?" optala se ředitelka uvážlivě, když si vyposlechla jejich plány a nenašla v nich nic závadného.

„Pedagogický dozor. Otevření tajných chodeb. A jeden víkend se školníkem, ať můžeme všechno včas připravit."

•

„Ale pánové," Vohař pokárání protahoval až daleko za únosnou mez. „Kdepak jste se zapomněli?"

Leo s Markem sotva popadali dech.

„Jistá lidská potřeba," vykoktali nakonec dvojhlasně, ale spíš než omluvně to znělo neobyčejně drze a Vohař to tak pochopil.

V očích se mu blýskly hněvivé blesky a sykl: „Příště si tu vaši potřebu budete muset vyřešit včas. Na další hodině už nebudu tak tolerantní. A teď..." Zatleskal a obrátila se k němu celá klučičí polovina třídy, „nás čeká školení bezpečnosti při hodině tělesné výchovy. Bod první: je přísně zakázáno vstupovat do tělocvičny bez dohledu pověřeného pedagoga, v nevyhovující obuvi a oděvu..."

Vzápětí ho přestali poslouchat. Na základce byla pravidla naprosto stejná.

„Tak teď sám vidíš, že kouše. A jak! A že prej nebude, až si na nás trochu zvykne!" Marek se k Leovi nasupeně otočil.

„Mysli! Copak ty sis na něj za těch pár dní zvykl? Počkej do října, nebo do listopadu, a pak se uvidí," Leo si důkladně zaťukal na čelo, aby kamarádovi ukázal, co si o něm myslí.

„Ale Pes se nechová ani trochu lidsky. Je na nás jako na cizí a přitom je náš tříďas. Dovedeš si představit, že takhle s náma bude zacházet nejmíň čtyři roky?" V Markově hlase zazněl strach.

„To chce klid," Leo ho přátelsky poplácal po rameni. „Slyšel jsem, že když je nejhůř, můžou studenti žádat u řídi změnu tříďasa..."

„A co byste uvedli jako důvod ke změně tříďasa?" ozvalo se nad nimi zavrčení. „Co třeba: Vážená paní ředitelko, prosíme o odvolání profesora Vohaře z pozice třídního učitele, neboť nám nedovoluje bavit se při hodinách na jeho účet?"

Třída propukla v bouřlivý smích.

„Tak jsme to nemysleli..." Leo se pokusil o smířlivý tón.

„Ne? Nevadí... aspoň si vás vyzkouším, kolik si pamatujete z mojí přednášky o bezpečnosti. Važte si toho, můžete takřka bez námahy získat první známky z tělesné výchovy. Spolužáci vám to budou jistě závidět..." nadhodil a samolibě se rozhlížel šatnou, kde se na lavičkách krčili jeho svěřenci.

„Kolik hodin výchovy máte týdně?"

„Dvě," pípl Marek.

„Na každou hodinu si povinně přinesete...?"

„Cvičky a oblečení."

„Vyprané, čisté oblečení!" opravil Lea popuzeně. „A co se stane, když sportovní pomůcky zapomenete?"

„Budeme cvičit v tom, co máme na sobě?" nadhodil Marek zkoumavě.

„Naopak! Budete cvičit ve stejném rouše jako starověcí Řekové... Na Internetu určitě najdete, co to znamená," dodal a vesele zabublal nad povedeností svého soukromého vtipu.