Tajemství bratra Arsenia

Část 4 Prosinec

„Zase na něj myslíš, že jo?" broukl Leo, když si všiml, že se Marek upřeně dívá do dálky a vůbec ho nevnímá. „Někdo si z nás vystřelil. Chtěl nás postrašit, a ty jsi na to skočil. Vsadím se, že teď nás někdo ze sexty sleduje a ohromě se tím baví."

Marek se o tom nehodlal přít. Jen odmítavě zavrtěl hlavou a koutkem úst prohodil: „Školník přece říkal, že bratr Arsenius byl hrdina. Co když je hrdina i dneska?"

„To nějak zjistíme, neboj," rozhodl Leo a pohodlně se uvelebil v lavici.

•

Akci školník si naplánovali na středu, kdy měli přes poledne volnou hodinu. Jenomže Marek ráno nedorazil a podle SMSky, kterou spolužákovi poslal, byl nemocný a přinejmenším týden měl zůstat doma. Ve stejné zprávě ho nabádal, aby za Prchlíkem zašel sám a po vyučování mu přinesl všechny novinky spolu s úkoly.

Leo byl celý den jako na trní. Představoval si, jak se bude školník tvářit, až mu řekne, co se stalo v chodbách a proč s ním chce mluvit zrovna teď, v době oběda.

Když konečně zazvonilo, vystřelil ze třídy jako první. Vzápětí zabrzdil a vyhrkl: „Jé. Dobrý den, pane školníku! Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím."

„Copak?" Prchlík si ho měřil pohledem, jako by na něm mohl objevit důkaz nějaké lumpárny. „Nejde ti otevřít skříňka? Nebo jste rozbili okno? A co to, že jste ho rozbili při hodině? Tak už mi to řekni, ať tady nestojíme do večera."

„Jde o bratra Arsenia."

Školníkovo obočí povyskočilo až k vlasům a vrátilo se zpět na svoje místo. „A safra. To asi bude na dlouho, viď? Bude lepší, když si na to půjdeme sednout do vašeho výklenku... A cože s tebou není kamarád?"

Když mu Leo dovyprávěl veškeré zážitky z noční bojovky, školník dlouhé minuty nehnutě koukal před sebe. Pak si s povzdechem prohrábl rozježené vlasy a jako by ho právě něco napadlo, otočil hlavu k primánovi a zas se odvrátil.

„Pane Prchlíku?" ozval se Leo bojácně.

„Heleď, řeknu ti, jak to je. A nemysli si, že z toho mám nějakou zvláštní radost, to teda ne, abychom si rozuměli. Ty chodby používali jezuitští učitelé, aby nemuseli chodit mezi studenty. Celá škola je jima prošpikovaná a kdo se v nich nevyzná, snadno by zabloudil, tak ne abyste tam lezli. Já jima občas projdu, ale neznám zdaleka všechny. To není v lidských silách. A některé jsou v dost špatném stavu. To je první věc. Teď k Arseniovi. Já ho obdivuju. Byl nejmladší učitel, když papež nechal jezuity zrušit a císař Josef II. zabral jejich majetek. Arsenius měl v chodbách schovat libri prohibiti . Prý se mu to povedlo, ale někde tam zůstal a nikdo ho nenašel."

„Zkoušel to vůbec někdo?" zkusil to tiše Leo. Cítil k mnichovi náklonnost. Školník měl pravdu, že byl hrdina. Nedovedl si představit sám sebe v chodbách ani s dnešním vybavením, natož někdy v baroku.

„Hlavně to nezkoušej ty!" štěkl Prchlík a nechal Lea samotného s jeho myšlenkami.

•

„To je průšvih, kamaráde." Marek se od šatní škříňky obrátil s bezradným výrazem.

„Co se děje?"

„Nechal jsem doma věci na tělák. To se děje. A pamatuješ, co říkal Vohař v té svojí bezpečnosti..." zoufale vysvětloval Leovi.

„Jdi se omluvit z hodiny. Češtinář to vezme s klidem, tohle se může stát komukoli..." Leo kamaráda postrkoval ke kabinetu.

„To nejde!"

Přidržel si ho na délku paže před sebou a vypálil: „Proč?"

Marek zajíkavě vysvětloval, že dneska má psát dodatečný pololetní test a nemůže se jen tak omluvit.

„Dej mi klíče," Leo k němu natáhl ruku.

„Co?"

„Dej mi klíče. Já se při češtině omluvím, že musím odejít a to oblečení ti přinesu. Kdes ho nechal?"

„V předsíni. Modrá igelitka, hned ti padne do oka," s úlevou z kapsy vytáhl klíče a vložil je do natažené dlaně.

•

Leo kráčel chodbou se sebevědomě zdviženou hlavou a v duchu si liboval, jaké má štěstí, že nepotkal ani živáčka. Leknutím nadskočil, když se za ním ve zdi odklopil a ozdobná mříž a zaslechl školníkův hlas: „Copak tady děláš? Snad nejsi za školou?"

Než se stačil dát na útěk, na rameno mu dopadla Prchlíkova dlaň a školník ho obrátil tváří k sobě.

„Copak neumíš mluvit?" zavrčel mu do obličeje, a když se nedočkal kýžené odpovědi, pokračoval: „Tohle budeme muset vyřídit někde jinde. Možná bys měl začít spolupracovat!"

Leo poraženecky sklopil hlavu: „Marek zapomněl věci na tělocvik, a tak jsem mu je chtěl donést."

„A kvůli tomu riskuješ třídní důtku? V lepším případě? Proč si pro ně nedošel on sám?" ve školníkově hlase zazněl osten pochybnosti a Leo mu zvolna objasnil, co a jak.

„Koho máte na tělák?" prohodil Prchlík, jako by ho to ani nezajímalo.

„Vohaře."

„Ájajaj. Tak dobře. Trochu vám pomůžu. Ale přísahej, že to nikdy nikomu neřekneš!"

Když po něm Leo zopakoval slavnostní slib, krátce přikývl. „Teď pojď za mnou," vyzval ho a jako první prošel zamřížovaným vchodem do tajných chodeb.

•

Místy mohli jít bok po boku, ale většinou byly chodby tak úzké, že byli rádi, když se jimi vůbec procpali. Leo se kolem sebe zvědavě rozhlížel a při každém nečekaném zvuku sebou polekaně trhl.

Za nějakou dobu si byl jistý, že bezpečně odhalil, kam ho školník vede a pokusil se na cíl cesty zavést řeč.

„Sám uvidíš. Je to nejlepší cesta ze školy a věř mi, že ji dobře hlídám," zahrozil mu školník a hned se zas odmlčel.

Po několika dalších metrech se zastavil a prohodil přes rameno: „Jsme tady. Do konce hodiny koukej být zpátky, počkám tu na tebe. Když se nevrátíš, zamknu a řeknu vedení, že jsi záškolák. Je to na tobě."

Pak Lea prostrčil omšelými dveřmi ven, do předsíně kostela na náměstí.