Tajemství bratra Arsenia

Část 2 Říjen

S nadšeným jásotem se hnali od nástěnky s rozpisem suplování. Letos poprvé jim odpadla hodina. Nemohli sice opustit areál školy, ale pokud nebudou rušit výuku ostatních tříd, mají dovoleno od vedení zůstat na chodbě.

Leo s Markem v čele třídy proběhli chodbou, a ani si nevšimli školníka s koštětem v ruce, který se právě vynořil ze svého kumbálku.

Muž se štětinatým knírkem zahlédl až několik posledních nezvedenců, ale přesto se v něm probudila lovecká vášeň. Bojovným gestem zvedl koště nad hlavu, zhluboka se nadechl a zahalekal: „Mládeži! Kde jste to viděli běhat takhle po chodbách školy, která pamatuje ještě císařovnu Marii Terezii?!"

Když se mu nedostalo žádné odpovědi, pohrdavě si odfrkl a několika logickými úvahami odhalil totožnost pachatelů. Prima. Žádná jiná třída by si nic podobného nedovolila. Všichni věděli, jak se chovat... A tihle na to brzy přijdou také. – umínil si v duchu. Však ještě měsíc a skončí jim doba hájení. Pak buď budou sekat latinu, nebo... Koště se mu při té představě zachvělo v ruce a samo od sebe mu vyskočilo nad hlavu.

Ostrým tempem se vydal k otevřeným dveřím třídy na konci chodby a oči upíral na hodinky.

Školníkovy přítomnosti si všimli teprve v okamžiku, kdy nehty přejel po tabuli. Nenápadný zvuk přehlušil rachot rozbouřené třídy. Tázavě se k němu obrátilo třicet párů očí.

„Mládeži, koho z vás to napadlo, takhle lítat po chodbě? Dneska vám to ještě prominu, udělali jste to poprvé, ale příště bychom to museli řešit, a myslím si, že by to nikomu z vás nebylo příjemné!" spustil nesmlouvavě, ale sotva viděl jejich zděšené pohledy, nepatrně pokrčil rameny a zkusil to jinak: „Helejte se, mně je docela šumák, jestli rozbijete ňáký to vokno. To ke studiu tak nějak patří. Neřikám, že s tím nebudu mít žádnou práci, budu; ale kdybych to nechtěl dělat, nejsem školník, že jo. Myslete hlavně na sebe, lidi. Až to vokno rozbijete a někdo z vás se pořeže vo střepy, bude to pořádnej malér. Nebo až bude vytřeno, uklouznete a zlomíte si nohu. Vážně, nepřeju si to, ale možná by vám to otevřelo voči, OK? Takže teď chci, abyste jeden po druhým kývl, že jste mě pochopili."

•

Leo s Markem strávili volnou hodinu ve výklenku na hlavním schodišti. Nebyl moc hluboký a dobrých dvacet minut se dohadovali, jestli v něm kdysi mohla stát socha. Docela dobře si ji tam dovedli přestavit – s bílýma nevidoucíma očima, jak čeká na kolemjdoucí, aby jim mohla odhalit tajemství ze života osoby, která sochaři stála modelem. Teď v půlkruhovém výklenku čekali na odpoledku dva primáni. Tašky měli položené za zády a pohupovali nohama nad stupni schodiště.

„Je to docela borec. Vohař by na nás řval, ale školník to dal naprosto s přehledem," Marek obdivně hvízdl.

„Představ si ho jako tříďase. To by byla paráda!" zasnil se Leo.

Kdesi pod nimi vrzly těžké železné dveře, následované pobrukovanou melodií.

„Klasika, co kluci? Už jste taky přišli na to, jak se tady pohodlně sedí..." prohodil k nim štětinatý školník, když je míjel.

„Copak vy nás odsud nevyhodíte?" ujistil se Marek nevěřícně,ale školník jenom krátce zavtěl hlavou a přisedl si k nim: „To jsem vzdal už před lety. Nemyslete si, že jsem to nezkoušel, ale študáci si sem sedali o sto šest, tak jsem si sem jednou, když se nikdo nedíval, sednul taky a... Pochopil jsem, proč sem chodí odpočívat úplně každý."

Primáni si vyměnili překvapené pohledy.

„Tohle by mohlo zůstat mezi námi, jo?" dodal pak školník spiklenecky a pružně vyrazil po schodech vzhůru.

•

„Noční výprava do chodeb? To nezní špatně. Já nejsem proti, ale co tomu říkají třídní?" vychrlil na ně školník, sotva otevřel dveře služebního bytu.

„Pane Prchlíku," svalnatý čahoun nasadil prosebný výraz, „náš tříďas si myslí, že je to bezva nápad. A Vohaře radši postavíme před hotovou věc... Znáte ho."

„No dobře. Chvilku." Zabouchl jim dveře před nosem a chvíli se přehraboval v botníku. Znenadání pootevřel na škvírku a vybafl na ně: „Noční procházka za svitu baterek? A chcete si ověřit bezpečnost, jestli jsem tomu dobře rozuměl? Pár svíček na rozcestí?"

Sotva dlouhán přikývl, přirazil dveře, jako by se bránil tajemnému nebezpečí.

„Tramtadadá!" slavnostním pohybem otevřel dokořán a vstoupil mezi překvapené studenty. „Který z vás je bratr Arsenius?"zeptal se a rozhodným gestem mu do ruky vrazil kovanou lucernu se zapálenou svíčkou. „A můžeme vyrazit," prohodil spokojeně.

•

Začínala přestávka, když do třídy proplul Vohař. Stoupl si před tabuli vedle češtináře, zadávajícího úkol, a protože si ho kolega nevšiml, položil mu ruku na rameno. „Dovolíte, profesore? Jen pár slov... Dokud je třída pohromadě."

Češtinář trochu zaskočeně povytáhl obočí. Vzápětí se vzpamatoval a na tváři se mu rozlil úslužný úsměv: „Ale jistě, pane kolego. Jako třídní učitel máte samozřejmě přednost," prohodil s podtónem ledové nenávisti.

„Žáci, bývá zvykem druhý listopadový pátek pořádat sportovní odpoledne, které pro vás, primány, připravují studenti ze sexty. Sportovní odpoledne začíná dvě hodiny po skončení výuky a je spojeno s přespáváním ve škole do sobotního rána, kdy celá akce končí společnou snídaní. Rozdám vám teď informace pro rodiče, na ústřižku vyjádří souhlas s vaší účastí a ústřižky mi do dvou dnů přinesete zpět. Kdo souhlas nedodá, bude automaticky vyřazen!" rozhlédl se po třídě v očekávání bujarého nadšení, předvedl ukázkové vpravovbok a prohodil k češtináři: „Děkuji, kolego."

•

„Ty, Marku, přespávačka ve škole! Dovedeš si to představit? A navíc v budově s takovou historií!" Leo nadšeně přeskakoval z nohy na nohu.

„Nám má v sobotu přijet tetička..." prohodil Marek na půl pusy nešťastně.

„A co má být?"

„Pochop to, Leo. Asi sem nebudu moct. Tetička z Moravy, jezdí k nám jednou dvakrát ročně a naši chtěj, aby byla rodina pohromadě, slavnostní oběd a tak..." vysvětloval čím dál neochotněji a smutněji. „A přitom by to mohlo být docela parádní vzrůšo," dodal s povzdechem.

„Ale třeba by se to dalo nějak..."

Marek se na kamaráda zadíval s jiskřičkou naděje v očích. „Nějak – co?" vystřelil na něj.

„Nevím. Třeba bys je nějak přemluvil. Přece ti to nezakážou. To je, jako by ti nedovolili jet na školu v přírodě. A navíc, nechodili sem taky?"

„Hm," přisvědčil Marek bezvýrazně.

„No vidíš! Můžeš hrát na city. Určitě tady taky měli přespávačku, nebo tak něco, když byli v primě..."