Tajemství bratra Arsenia

Část 5 Leden

Na Tři krále začala v novém roce škola. Leo si s Markem domluvil, že se sejdou ještě venku, o skoro půl hodiny dřív, než obvykle chodili na vyučování, aby si mohli povyprávět, co zažili během vánočních prázdnin.

Zatímco Leo odjel s rodiči lyžovat do Alp, Marek zůstal doma a pod stromečkem našel voříška, kterého si dlouho přál. Kdykoli spolu vyrazili na procházku, skončili u kostela a pokoušeli se vlézt do tajné chodby, jíž se Leovi podařilo proklouznout s jeho oblečením na tělocvik.

Pokaždé marně. Dvířka byla pečlivě zavřená a nikdy se nemohli zdržet moc dlouho, aby nezbudili kostelníkovu pozornost. Jako by nestačilo, že jednou Marka nařkl, že psa chodí ke kostelu venčit schválně a ani se nenamáhá po něm uklidit.

„Můžeme zajít za Prchlíkem, aby nás do těch chodeb zase vzal. A můžeme si o nich udělat referát, na děják, nebo na občanku..."

•

Po vyučování se zdrželi ve škole a sotva měli jistotu, že nepotkají nikoho ze své třídy, vyrazili ke školníkovu bytu.

Otevřel až na několikáté zazvonění a ani v nejmenším se netvářil nadšeně, že je vidí.

„Děje se něco?" houkl na ně bez pozdravu.

„Narazili jsme na soutěž pro gymnazisty. Mají zdokumentovat historickou zajímavost ze svého města, a nás napadlo, že málokdo ví o chodbách tady ve škole. Kdybyste nám dovolil je projít, nakreslit si mapku a vyfotit je..." spustil Marek neústupně.

Ani teď se nezdálo, že by měl z jejich nápadu nějako zvláštní radost. Přes obličej mu sice přeběhl tázavý výraz, ale skoro okamžitě odmítavě zavrtěl hlavou a s nečekanou neochotou je odpálkoval: „Až co tomu řekne paní ředitelka. Jestli mi to zadá jako pracovní úkol, pak klidně, ale jinak mě ani nenapadne, mládenci."

S těmi slovy jim zabouchal před nosem a dokonce zaslechli, jak dveře zamyká a zajišťuje řetízkem. Vrhli po sobě zklamané pohledy.

„A to docela vypadal jako správňík," posteskl si Leo, když s posmutněle sklopenýma hlavama vycházeli školní branou na ulici.

•

Sotva začala velká přestávka, zaklepali primáni na dveře ředitelny. Když se nedočkali výzvy, aby vstoupili, vzali za kliku a... nic. Zamčeno.

Bezmocně se na sebe zadívali. Co teď? Podle vývěsek všude po škole ředitelka řeší záležitosti studentů o svačinové přestávce. A na suplovací nástěnce nebyla ani zmínka o tom, že by zrovna dneska měla být mimo školní budovu.

Podruhé zaklepali. Ani teď se nedočkali odpovědi. Marek vzpurně škubl hlavou a čistě pro jistotu zamířil k nástěnce, jestli něco nepřehlédli.

Vracel se ještě skleslejší a celou cestu k ředitelně vrtěl hlavou, aby dal Leovi jasně najevo, že čekají úplně zbytečně. Už už se chtěli vrátit do třídy, když se schodů sbíhala ředitelka a z dálky na ně bezmála přátelsky mávala.

„Čekáte na mě, pánové?" nadhodila zvědavě, když odemykala. „Posaďte se. Co pro vás můžu udělat?"

Sama se usadila ke kruhovému stolu. Jednala s nimi jako se sobě rovnými a s úsměvem sledovala, jak se ti dva nemohou dohodnout, který z nich má promluvit jako první.

Leo se odhodlaně nadechl a stručně ji seznámil s pravidly soutěže. Jen neprozradil, že se školníkem už jednali a on jim odmítl vyhovět.

„Kluci, nemůžu dopustit, aby se primáni v chodbách pohybovali samotní, to jistě chápete," odmítla laskavě.

„My mysleli, že by s námi mohl jít třeba pan Prchlík," pokusil se ji Marek obměkčit.

„Rovnou by nám mohl říct něco z historie školy. Když se o budovu stará, musí o ní vědět úplně všechno, ne?" vychrlil ze sebe Leo na jeden nádech a ředitelce se pobaveně blýsklo v očích.

Několik minut se zamyšleně dívala z okna, než se zeptala: „O co vám jde, pánové? Opravdu se chcete pustit do náročného projektu, nebo si chcete užít atmosféru tajemného místa?" Vrhla po nich ostrý pohled, kterým se jim propalovala až do duší.

„Asi..." Když Marek zaváhal, Leo ho podpořil kývnutím. „Asi oboje."

•

„Takže se vám ji povedlo přesvědčit," konstatoval Prchlík znepokojeně, když se s primány sešel před mříží vedle kotelny. Krátce se rozhlédl po okolí, kvapně otevřel a sám se jako první procpal do úzkého prostoru.

„Proč vás ty chodby zajímají?" zahalekal přes rameno. „Nechce se mi věřit, že byste opravdu dělali nějaký odborný projekt a jestli vám na to skočila ředitelka, tak je pěkně naivní..." bručel si pod vousy.

„Jestli nám nevěříte," ozval se Leo ostře, „ tak si to najděte na Internetu. Jmenuje se Odborná činnost středoškoláků."

Školník se zastavil a posvítil si na ně silnou baterkou.

„Aha. Středoškoláků. Pěkně rychle si zapamatujte, že žádní středoškoláci nejste. Chodíte do primy na gymplu, ale to je všechno. Věkově jste šesťáci ze základky, tak se podle toho začněte chovat dřív, než bude pozdě," objasňoval jim nadmíru pohrdavě.

„Ale stejně byste nám o chodbách a jezuitech mohl něco říct. Vohař se na začátku roku strachoval, že poškodíme pověst školy. A měl pravdu, když o její minulosti nebudeme nic vědět, mohlo by se to stát vinou nějaké nešťastné náhody..." spustil Marek prosebným hláskem a upřeně Prchlíka sledoval.

Školník si povzdechl. Unaveně se rukama opřel o zeď a vyzval je, aby se ptali.