Lhář |Wedry|

│17│

,,To fakt?!" vyskočila jsem na nohy.

,,Ano, Dee. Nechceš radši počkat tady?" řekl ne až tak příjemným hlasem Pavel.

,,No, proč?"

,,Jen, aby sis odpočinula." zasel zamumlal, měla jsem opravdu hrozné obavy.

,,Ne, já pojedu! Je to můj přítel!" nahrnuly se mi slzy do očí po doslovení slova ,,přítel". Stále ho miluji. Proč jsem byla taková? Proč jsem se nezměnila? Co když to udělal záměrně. Co když mi potřeboval dokázat, co k němu cítím.

,,Dobře no." protočil Pavel očima a odešel z pokoje.

,,Přesvleč se, čekáme tě dole." usmál se utrápeně Štěpán a šel taktéž pryč. Vytáhla jsem z Pavlově skříně jeho merch a šla k Radkovi. U něj jsem si vytáhla khaki rifle a docupitala pryč.

,,Hotovo."

,,Dobrý. Pojďte teda." pokusil se o úsměv. Koho myslím? Pavla. Celou dobu je takový pochmuřilý. Nejspíš mi to dává za vinu.

Šla jsem za ním a vánek mě udeřil do obličeje.

,,Uhmf." povzdechla jsem si.

,,Co je?"  podíval se na mě a ihned odvrátil pohled pryč.

,,Zima." zastěžovala jsem si a dál je následovala do auta.

,,Bože." potichounku si povzdechl Pavel.

,,Co ti na mě kurva vadí?" zasmála jsem se. Nemyslela jsem to ve zlém.

,,Prosimtě, nic. Jen mám starosti." rozhrabal mi vlasy a nastoupil do auta. Sedla jsem si dozadu, protože jsem nechtěla být zase obětí toho, že si zpívá.

.

Nezpíval si. Nebyl v pohodě. Taky se věnoval po dlouhé době jenom řízení. Nepovídal si. Stejně tak Štěpa. Opřel se o dveře a ignoroval okolí. Doufala jsem, že bude Radek v pohodě. Možná jsem ho zanedbala... Ano, zanedbala. Nebyla jsem správná. Nebyla jsem fér.

Akceptoval mě. Chápal. Co když už ale nebude takový? Co když si mě třeba nebude pamatovat? Dost otázek, jdu se přesvědčit o možném opaku.

,,Dee, to dáš." zašeptal mi do ucha Štpán a pohladil mne po vlasech. Otevřela jsem dveře. Zatajil se mi dech. Tak, jako v tomto momentě nejspíš jemu.

,,Radku?" dala jsem si ruku před pusu a div se nerozpadla na prach. Mlžilo se mi před očima ne kvůli tomu, že bych upadala do bezvědomí, ale mé slzy mi zakalovaly pohled. Otočil ke mne hlavu. Podlitiny všude možně. Jenom to, že jsem ho viděla takhle zmrzačeného, mě bolelo. Neuvědomovala jsem si, jak muselo bolet jeho mé chování.

,,Pr-ro-miň." vykoktala jsem ze sebe a spadla před něj na kolena. Myslel si o mě určitě hodně věcí. Jedna byla podstatnější, než ta druhá. Byla tu ale ta, která mě zajímala nejvíc.

,,Dee?" zachraptěl. Nadzdvihla jsem hlavu a pohlédla mu do očí. Zářily. Zářily i přes všechnu tu bolest. Miloval. To ho nechalo živým. Já začala doufat. To ho donutilo se probudit.

Zvedla jsem se na nohy, na kterých jsem se snažila udržet a nespadnout. Kolýsala jsem sebou. Klepala jsem se. Čekala jsem na každé slovo, které výjde ze rtů, které by si přála ochutnat každá jeho fanynka. Já měla to štěstí. Podcenila jsem to.

,,Rá-ďo?" zasekla jsem se v polovině slova, nevěděla jsem totiž, jestli ho mám nazvat zdrobnělinou.

,,Miluješ mě?" zaleskly se mu oči. Měl právo se na to zeptat. Sám moc dobře věděl, že jsem byla poslední dobou chladnější.

,,Ty mě?" musela jsem ho přebít otázkou. Čekala jsem na to bodnutí, ten bodový zlom, který určí, jestli bude zbytek mého života nic, jako třpytky bez lesku.

,,Záleží mi na tobě víc jak na sobě. Bojuji tu pro tebe. Ty moc dobře víš, že ano."

Nastalo to trapné ticho, ve kterém jsem si jen vlhčila oči.

,,A ty mě?" naléhavě promluvil po té dlouhé pauze.

Neměla jsem odpovědi. Ne protože jsem chtěla říct ne, ale nechtěla ho ranit. Bylo to jinak. On to tak pochopil. Sklonil hlavu a stekla mu slza.

Políbila jsem ho. Ne obyčejně. Tak, jako kdysi. Jako poprvé.

,,Takže ano?" řekl po kratší odmlce. Jiskry mu poletovaly přes oči. Div se nepopálil.

,,Ano..." řekla jsem tiše. Bodlo mě u srdce z neznámého důvodu. Chtěla jsem to říct?

Na jeho tváři se objevilo něco, co by ani Edison nepopsal. Radost? Slabé slovo.

,,Ach, slaďárny." přišel k nám Pavel se slzami v očích.

,,Radku, jsme tak rádi, že jsi živ." přišel teď už i Štěpán a chytl se s Pavlem kolem krku. Radek se usmíval i přes tu bolest co mu vyzařovala z očí společně s radostí.

,,Já taky..." zamyslel se při konci věty a pohlédl na mě. Usmála jsem se zahleděla se do jeho očí. Jako hořká čokoláda. Naše oblíbená. Není přeslazená, takže z ní nemůže přibrat, je nejlepší na koláčky, muffiny a dorty... vzpomínky.

,,Myslíš na čokoládu?" zeptal se mě Radek a ti dva zbylí, se a mne otočili.

,,Jak jsi to uhádnul?" podivila jsem se a opřela o kraj postele.

,,Vždycky, když se mi zadíváš do očí a přestaneš vnímat, myslíš na vzpomínky."

,,J-jak to víš?"

,,Znám tě."  nadzvedla jsem se a přešla blíž. Všichni tři mě upjatě sledovali. Došla jsem až k druhé straně postele, kde bylo volno, takže jsem mohla u něj stát blíž.

.

,,Nevíš třeba, kdy by tě měli pustit?" ustaraně jsem svraštila obočí. Přála bych si, aby ho pustili zítra, ale to je doslovně nemožné. I kdybych se kvůli tomu měla soudit, nepustí ho. Musím si počkat. Tak, jako on čekal na slovo, že ho miluji. Taky se dočkal.

,,Za boha nevím, ale snad někdy kolem příštího týdne." usmál se a nezlomenou rukou uchytil tu mou. Byl i přes to zranění šťasten. Vysvětlí mi to někdo?

,,Tak, Ráďo, asi už půjdem, písni. Telefon máš, nechal sis ho předtím doma." mrkl na něj Štěpán a podal mu telefon. Mohl si projíždět instagram kurev. On to ale neudělá. Je to pod jeho úroveň, jak sám řekl.

,,Jo, půjdem. Baxčus." odešel Pavel společně se Štěpou.

,,Ahoj Ráďo, napiš mi." usmála jsem se na něj a něžně ho políbila na rty. Bolí ho celé tělo, takže předpokládám, že si nepřeje, abych mu zubama trhala rty.

,,Napíšu. Ty pošli fotky!" ukázal na mě prstem.

,,Jaké?" udělala jsem filozofický postoj.

,,Nudes." usmál se líšácky.

,,Je to pod moji úroveň." mrkla jsem na něj a zaculila se.

,,Jsi furt moje. Moje Dianka."

Toto je celé věnováno úžasné @TheLewinna, která mi dodala nádech k tomu, abych to i přes pauzu napsala. Vážím si toho, že si to čte i někdo z těch vyšších nebes.

Takže ano, nevyšel dlouho díl, ale nebyly nápady. Navíc, dala jsem si malou pauzu. Nemůžu vám slíbit, že budou vycházet denně, ale spíš trošku častěji. Líbil se vám děj? Co si myslíte o přemýšlení Dianky?

Bai♥