Lhář |Wedry|

|20|

O 8 měsíců později...

S Ráďou se držíme. Nebo, alespoň já. Co se děje a dělo, vám vysvětlím průběžně. Tedy, začneme od začátku.

Od té doby, co se vrátil z němocnice, jsme spolu byli šťastní. Konečně. Bez hádek, odlučování a tak. Já úspěšně dokončila školu a mohla jsem si žít svým způsobem. Prý nás zabezpečí. Ne avšak za krátko. Jeho fanoušci si mě oblíbili. Štěpán a Pavel mě taky měli raději. Začala jsem se konečně chovat jako dospělá. To s tou Karolínou, je vyřešeno. Byl u soudu, má to prý s jiným, nebo tak jsem to zaslechla. Neřeším to, nechci si zahřívat krev. Štěpán si našel přítelkyni. Byl taky šťastný. Sice si s ní nesedím, ale Štěpa mi to nemá za zlé. Pavel se vrátil k Míši.

Zdálo se mi to dokonalé. Taky zdá. Přes to všechno, jsem v sobě chovala takový divný pocit. Pocit, že je něco špatně a to pořádně. Za kratší dobu, jsem si s Radkem pronajala byt. Pavel a Štěpán se dohodli, že tam budou bydlet i nadále. Své intimnější záležitosti jsme si taky vyřešili. Všechno bylo v pořádku. Naši rodiče nám to přáli. Cítila jsem se svá. Byla jsem šťastná.

Neříkám, že jsme se párkrát nepohodli, ale to přece každá domácnost. Teď jsem bydlela s Radkem v jedné domácnosti. Rozdělili jsme si činnosti a tak. Fungovalo to. Často jsme chodili ke Štěpánovi a Pavlovi na návštěvu. Říkáte si, že jsme byly nejúžasnější pár. Vždycky se tam něco zkazí. Do teď něvím, kde ta chyba začala.

Bylo to mnou, nebo Radkem. Nebo někým úplně jiným. Radek se začal do sebe uzavírat. Nevypadal tak šťastně, jako kdysi. Vzpomínám si, na rozhovor, který mi do teď trhá srdce. Plný nechápavosti.

,,Radku, co ti je?"

,,Nevíš jaké to je být to tebe zamilovaný. Nevíš jaké to je tě ztrácet."

I když je to kus chlapa, probrečel ne málo nocí. Nevím proč. Nikdo to z něj nedokáže vytlouct. Ani já, ani jeho přátelé. Dokonce ani rodina. Měla jsem o něj strach. Přestával navazovat kontakt s fanoušky. Brzy jsem měla i pocit, že jsme si cizí. Avšak, stále jsem ho milovala. Držel mě tu. Zvládla jsem překonat i ty největší překážky.

Mohlo uplynout pár dní a vedli jsme další rozhovor plný nepochopení.

,,Ráďo, mluv se mnou. Mám o tebe strach."

,,Já mám taky."

Znova se do sebe uzavřel a moc nemluvil. Neříkám, že jsme nemluvili úplně. Mluvili, ale opravdu jen zřídka. Ničilo mě to ticho. Chodila jsem na brigády, on občas to video natočil, ale bez kamery. Vypadal zničeně. Fanoušci by si mysleli, že jsem ho tak zdeptala já. Nikdo mu nedokázal pomoci. Ani on sám se nedokázal zdiagnostikovat.

Znova přešlo pár dní. Jeho stav se zlepšil. Usmál se. Hned po ránu. Pamatuju si na to, jako kdyby to bylo něco moc výjimečného, přestože to byl obyčejný úsměv.

,,A Ráďo, řekneš mi už, co ti bylo?"

,,Přemýšlel jsem nad námi."

,,Na co jsi došel?"

,,Časem ti to řeknu. Teď prostě omluv mou náladu." usmál se. Znova. Zase se jeho rty pohly.

Myslíte si, že ta nálada trvala dlouho?

Netrvala.

Mohl uběhnout tak týden, možná dva, a bylo to tu zase. Zase byl v depresích. Musel si jít i k lékaři pro prášky, protože jsem ho k němu dokopala. Nezvládnu se na něj dívat, jak se trápí. Příčina jeho trápení mi avšak stále není známa. Možná ani nebude. Lidé jsou koumplikovanější jak buňky v biologii. U něj to platí několikanásob.