Hvězda crossové dráhy

2. kapitola

2. Kapitola

Ukazováčkem jsem jej jemně hladila po nose. Nemohla jsem si nevšimnout jeho jemné, protáhlé hlavy a mírného klabonosu.

„Jak se vůbec jmenuje?" zeptala jsem se, ač jsem nikoho neviděla.

„Miracle," ozval se za mnou mužský hlas. Už poměrně známý mužský hlas.

„Tylere?" zmateně jsem se otočila čelem k němu.

„Překvapení," zasmál se.

„Ne," odsekla jsem. „Překvapení mají být pěkná!"

Společně jsme se pousmáli a povídali jsme si.

„Miracle se mi nelíbí. Je to docela dlouhý. Budu mu říkat Mirai," rozhodla jsem.

Hodiny plynuly a začalo se pomalu stmívat. Ani jsem si to neuvědomovala, ale hřebce jsem téměř dokonale vyčistila, a to bez jakýchkoli forem násilí.

„Asi tě má rád," vypustil ze sebe Tyler.

Koutkem úst jsem se pousmála, ale nedalo mi se nezeptat: „Jak jsi to poznal?"

„Za dva měsíce, co tu je nedovolil nikomu, aby na něj sáhl. I Alejandro to vzdal. Nejspíš ho prodá."

V ten moment jsem ho probodla pohledem a jasně jsem mu dala najevo, že neprodá.

„Jedu na vyjížďku, nechceš jet se mnou?" navrhl.

Kývla jsem a na uvázaného koně jsem hodila sedlo. Když jsem mu následně nasadila uzdečku, zvedl hlavu tak vysoko, že jsem na něj nedosáhla. No vlastně, nedosáhla jsem na něj ani normálně. Dal mi tím najevo, že se mu to nelíbí. I přes všelijaké možné přemlouvání si odmítal udidlo vzít. Rozhodla jsem se pro jiný postup. Uzdečku s lesklými kamínky zasazenými v čelence jsem odložila a namísto toho jsem jen očkem na ohlávce provlíkla vodítko, a to nasadila běloušovi. Vylezli jsme před stáj a tam jsem dotáhla sedlo a potom jsem si stoupla na lavičku, abych mohla lépe nalézt.

„Snad nechceš jet takhle," vysmál se mi.

„Ale chci," bránila jsem se a vyhoupla se do sedla.

Když i Tyler seděl na koni, vyrazili jsme. Protože jsem to tu neznala, Tyler šel přede mnou. Na širší cestě jsem se zařadila vedle něj a začali jsme si povídat.

„Proč tu vůbec jsi?" zeptal se, a přitom sledoval běloušovy ladné kroky.

„Letní brigáda, možná brigáda na furt, nový začátek..."

„Nový začátek?" divil se a dal grošované klisně výraznou pobídku, když se ploužila, že bělouše skoro nestíhala.

„Jo, no...Je to složitější, víš. O loňských prázdninách jsem jela mistrovství ve všestrannosti, ale terénní zkouška se mě a mému koni moc nevydařila,-"

„Ty máš koně?" přerušil mě.

„Už ně," řekla jsem dotčeně. „Měla jsem. Jmenoval se Vigo. Stalo se to strašně rychle, víš. Byli jsme druzí v součtu parkuru a drezury, cross nás měl zachránit. Na poslední překážce jsme ale skončili naši společnou hvězdnou kariéru. Poslední překážka byl pult, metr třicet vysoký, metr deset široký. Odskočili jsme příliš brzy a dopadli na překážku, která ale nebyla tak pevná a praskla. Vigovi tam zůstaly zaklíněny obě nohy a já byla pod ním. Měl ošklivá zranění a museli jsme jej nechat utratit. Od té doby jsem v sedle neseděla."

Jak jsem to dořekla, spatřila jsem Tylerovu smutnou tvář. Soucítil se mnou.

„To mě moc mrzí, promiň."

Než jsem stačila cokoliv říct, z lesíku přímo vedle nás vyběhla srna. Miracle se vzepjal, jak to uměl, a já reflexně objala rukama jeho krk. Po pár vteřinách se vracel zpět na zem, avšak tak prudce, že jsem to nečekala. Bouchla jsem se hlavou o jeho krk, z nosu mi sice teklo jako na zabíjačce, ale useděla jsem to.

Za to Tylerova grošovaná klisna, jako by ztratila všechny smysly. Ploužila se za námi, nedej bože, kdyby měla prodloužit krok.

„Jsi v pohodě?" ptal se vyděšeně. Na to, jak strašně to vypadalo, to skoro nebolelo. „Chceš to otočit?" tázal se.

„Blázníš?" zasmála jsem se a nos jsem si utřela do trička. „Zacváláme si?" žadonila jsem.

„Klidně," pokrčil rameny.

Pozorovala jsem, jak mu otěže proklouzávají mezi prsty a kobylka zakouslá do udidla nabývá rychlosti. Rozcválala jsem se také a cítila jsem, jak si Miracle užívá volnost. Vsadila bych se, že s ním ještě nikdo bez udidla nepracoval. Stoupla jsem si do třmenů a jemně jsem se předklonila. Ruce s otěžemi jsem povolila tak, že jsem se sevřenými pěstmi skoro dotkla Miraiových uší. Běželi jsme proti větru, který mé oči nutil brečet a mé vlasy byly nezkrotné, jako ještě nikdy. Stále jsme zrychlovali a zrychlovali, až jsme nakonec grošačku a Tylera předjeli. Stále jsem byla v honebním sedu a Mirai byl svobodný.

„Nehleď mi na zadek!" zakřičela jsem nahlas, jelikož jsem se přes šum větru neslyšela.

„Tak mám tě teď předjet já?" nasadil šibalský úsměv a, už také v honebním sedu, mě předjel.

„Dost!" smála jsem se. Tomu pohledu se ale stejně nešlo vyhnout.

Zpomalovat jsme začali, až když jsme dojeli k malému můstku, který vedl přes potok. Tyler jej v klidu překlusal, ale Mirimu se něco nelíbilo. Pobídla jsem jej, ale namísto toho, aby šel dopředu, couval. Povolila jsem otěž a dala důraznější pobídku, avšak ani to nepomohlo. Poslední možností tedy bylo seskočit a bělouše převézt přes most na ruce. Konečně to byla ta správná možnost.

Za můstkem jsem jemným tlakem na plece přibrzdila bělouše, abych mohla znovu nasednout. Levou nohu jsem natáhla do třmenu a pomocí rukou jsem se přitahovala k sedlu. Poté jsem přehodila i pravou nohu a byla jsem v sedle. Je těžké nasedat na vysokého koně, když jste malí a nemáte žádné schůdky.

Bylo už šero a my jsme nebyli ještě ani v půlce. Najednou jsem spatřila spadlý strom, jeho kmen byl malý, takže mě napadlo si jej skočit. Inu, mně by to problém dělat nemělo a když ne mně, tak ani běloušovi.

„Jedu na to, jedeš taky?" optala jsem se a pomalu jsem nacválávala.

„Klidně," pokrčil rameny a následoval mě. Cválali jsme vedle sebe, semtam jsme se na sebe usmáli. Kmen byl čím dál blíž a já přitiskla stehna víc k sobě. Tyler cválal přímo po mé levici a natáhl ke mně svou pravou ruku. S úsměvem jsem mu natáhla i svou ruku, a tak jsme se chytili. Poslední tři cvalové, dva, jeden... následoval mohutný odraz a my jsme se, stále ruku v ruce, zároveň zvedli ve třmenech a předklonili. Poté následoval jen dopad a široký úsměv.

„Neuvěřitelný!" vykřikl Tyler.

„Neuvěřitelně hezký, nebo neuvěřitelně strašný?" zasmála jsem se.

„Neuvěřitelný, že na toho koně nikdo nemohl dva měsíce sáhnout a ty jdeš, vidíš jej poprvé, vyčistíš ho a na ohlávce s ním v terénu skočíš tak osmdesátkovej spadlej kmen!" křičel radostně.

„Budu to brát jako kompliment," pousmála jsem se a Miraie jsem poplácala po jeho zpoceném mohutném krku.

„Tak to taky bylo myšleno," odvětí a klisnu chválí také.

„Jak se jmenuje?"

„Beatrice, říkám jí Bea," odpověděl a zahodil otěže tak, že mu v rukou zbyla jen kovová přezka.