Save me, please

Prolog

Ahoj, jsem Styelie.

Tento příběh mi tady leží už nějaký ten rok a já se rozhodla, že jej dokončím. Přestala jsem jej psát, jelikož jsem si uvědomila, že to není správné. Je to smyšlený příběh, ovšem jsou v něm prvky, které jsou z mého života z té doby. Také pocity, myšlenky... jsou skutečné, ovšem vše ostatní je smyšlené. 😊

Prosím, neodsuzujte tento příběh, zkuste ho naopak pochopit.

×Styelie×

Jmenuju se Diana Hudsonová a je mi 18. Pocházím z Michiganu, ale po smrti mámy jsme se přestěhovali do San Franciska. Kromě toho, že žiju s tátou, mám také dva sourozence. Starší brácha, ale jen o dvě minuty, je Eric má 18 a mladší sestru Miu 9.

Můj život byl asi pohádkový. Kdysi. Máma byla ta, která do domu vždy přinesla světlo. Byl to anděl, jak jsme jí někdy s tátou říkali. Anděl, který odešel příliš daleko od domova a skončil tady na zemi. Pamatuji si, že když se narodila Mia, máma řekla, že to byl zázrak, jelikož já s Ericem pocházíme z trojčat, ovšem to třetí nepřežilo. Měla to být holčička. Podle mámy se to stalo, protože to tak bylo předem určeno. Věřila jsem jí. Dokonce, i když umírala kvůli zápalu plic, tak říkala, že je to v pořádku, že to tak zkrátka má být. Říkala jsem si, jestli by se dalo udělat víc. Možná by přežila, ovšem to už se nikdy nedovím. 

 Poté už jsem nebyla v pohádce. Snažila jsem se, kvůli tátovi, kvůli Ericovi a Mie, ale čím lépe jim bylo, tím hůř jsem se cítila. Byla jsem na střední a sama se divila, jak se člověk může za tak krátkou chvíli změnit. Ani jsem si to neuvědomovala, prostě jsem proplouvala životem a snažila se na nic nemyslet. Lidi kolem to na mně viděli. Viděli, jak se měním, ovšem nikdo se moc nestaral. Věděli, že máma zemřela, věděli to všichni, ale jen na mě se soucitem v očích pohlíželi. Jako bych to potřebovala, jako by mi tím mohli pomoct. Nepomohli.

A v tu chvíli mi to došlo. Celý život jsem žila s růžovými brýlemi na očích. Když jsem si je ale sundala, viděla jsem to. Viděla jsem vše, co se kolem mě dělo. Věděla jsem, jací lidé kolem mě jsou. Nemusela jsem je ani znát a poznala jsem to. Dívala jsem se jim do hloubi duše a vždy poznala tu faleš. Připadala jsem si jako ve světě loutkových figurín. Všichni se navenek usmívali a se všemi byli za dobře, ovšem uvnitř nebylo nic. 

Pak už jsem si ani neuvědomovala své potřeby. Byla jsem jako divák. Sledovala vše kolem sebe a sebe samou přehlížela. A tehdy to začalo. Bylo to poprvé, podruhé, potřetí... Kdy jsem si vlastně uvědomila, že nemám hlad. Neměla jsem ani chuť se zvednout a jít do té zpropadené kuchyně si udělat jídlo. Vždyť proč by taky, když jsem neměla hlad? Přeci se nemůžete nutit... A já si připadala v pořádku. Byla jsem v pořádku. Napůl. Pak už jsem zapomínala nějak často a mně se to líbilo. Nelíbilo se mi, že nejím. To mi bylo tak nějak jedno. Líbil se mi ten pocit, že jsem mohla cítit tu prázdnotu, která ve mně sídlila. Necítila jsem ji jenom pocitově, ale doopravdy. Fyzicky, a to mi dodávalo sílu. Cítila jsem se svým pánem. 

Myslela jsem si, že sílím, psychicky, ovšem bylo to přesně naopak. Fyzicky se mé tělo tomu pocitu vzpouzelo, ale já se nedala. Bojovala jsem a nakonec vyhrávala. Také když jsem se viděla v zrcadle, mohla jsem vidět ty změny. Viděla jsem v něm každé své rozhodnutí. 

A pak to přišlo. Ten moment, kdy mi ve třídě někdo nabídl kousek čokolády s oříšky a já si jej vzala. Pohlížela jsem na ten malý kousek sladkosti a snažila se zjistit, co je na něm tak zvláštního. Proč jej všichni tak milují. Vložila jsem jej do úst, ovšem jakmile jsem ucítila tu sladkou chuť, vyplivla jsem ten malý kousek čokolády a vyhodila jej z okna. 

V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně, že se mnou je něco špatně, ovšem už bylo pozdě. Bylo příliš pozdě a já věděla, že už to není jenom hra o to, kdo bude silnější. Byla to hra o život.